POVÍDKA MÉHO HNÍZDA.
(Sestře Miladě.)
Sníh padá hustě, meluzina hvízdá,
jehlice ledu štípou do očí,
v podkroví kdesi krčí se dvě hnízda,
jedno je vrabčí, druhé vlašťovčí.
Z vrabčího hnízda mrkají dvě očka,
dvě oči vlhké, jak by plakaly,
na vrabčí hlavu sletí občas vločka
a do hnízda se rampouch převalí.
Zamlklý vrabec choulí tělo v slámu,
křídla se třesou, zimou tetelí,
[122]
a oči hledí k protějšímu trámu,
kde v hnízdě měkko jako v posteli.
Pár vlašťovek tu zrobil hnízdo z hlíny.
Jsou asi pryč, leč hnízdo na zámek,
a vrabci zdá se, místo meluziny
že slyší z hnízda hudbu pohádek...
Vzpomíná vrabec vlašťovčiných dětí.
Kus rampouchu ho studí do těla...
Padají vločky.. První.. Druhá.. Třetí..
A jednou zbělí hlava docela.
[123]