POD VLÁNÍM KOROUHVÍ
A nevíš snad, jak chápu bolest tvou!
Ten rozchod s krásnem bolel tolik duší.
Dnes k zhrdání se rty tvé nepohnou,
dnes žádný smích jich více nevyruší.
Než slova víc tě vábil zbraně lesk.
Tys’ vyzvání už vložil do pozdravu.
– Snad byl by pro tě dávných zbraní třesk...
Pod vláním korouhví chtěl zřít bych tvoji hlavu.
A touha tvá zas v parku stinný kout,
kde fontánu šum tlumí stěny thujíthují,
své břitké zbrani dáti zažehnout,
kde světlušky mdlé záře zažehují...
Pod vláním korouhví za bubnů víření,
v zběsilé jízdy ženoucím se mraku,
já zřím tě letět, hlavou ke koni,
s bleskem tvé zbraně, s bleskem tvého zraku..zraku...!
36