HROB PRVNÍ LÁSKY.
Ach, anoano, snad se řeka rozčeřila,
a na břehu vrby zašuměly snad.
– Že víc než já jsi v noc tu neztratila,
chtěl bych ti přísahat.
Na hrobě naší lásky hýřil jsem rok celý.
Dnes popěvek mi na rtech mrtvě stich.
– Co ty kalné vlny tělo unášely,
já slyšel jen svůj smích.
Tak myslil jsem, že jsem už zapomenul,
na hrobě lásky hýřil jsem rok dál;
pro nová jitra novou duhu sklenul,
a vše, cos’ nebyla ty, přivítal,
na hrobě naší lásky chtěl jsem z opojení
svůj celý příští život zbudovat,
už nezlákat se v žádné probuzení,
a tak nad svým hrobem spát...
Však dnes vše schladlo. Všechna srdce cizí.
Něm choulím se před poznáním tím v kout.
Že obraz tvůj mi z očí nevymizí,
já chtěl bych oslepnout.
64
A dnes to přišlo... Černý prapor vlaje,
kde radost svou jsem mohl odpoutat.
Mně právo na smích neber, když jsi nedala je!
Proč nenecháš mne aspoň v snu se smát?
Nad tím jedním místem, kde jsem moh se smáti
a kde jsi mi mohla jednou odpustit.
A kam mne nikdo víc už nenavrátí,
kde spíš než na dně vod jsem mohl zapomnít.
Nad mrtvou láskou hýřil jsem rok celý.
Však vypršela lhůta: jeden rok a den!
Já neslyšel jsem, jak mne probouzely
ty kalné vody a vrb šumný sten.
Však dnes je pozdě. Vše kol mne je cizí.
Něm choulím se před poznáním tím v kout.
Že obraz tvůj mi z očí nevymizí,
já chtěl bych utonout...
Ah, ano. Nad tebou se řeka rozčeřila.
A na břehu vrby zašuměly snad.
Že míň než já jsi v noc tu neztratila,
ti nechci vyčítat!
65