Moře.
[5]
TUŠENÍ MOŘE.
Bilo jsi dlouho, srdce mé.
Teď sladce se ti spočine.
Na břehu moře, na dynách,
pod hnědou plachtou na vlnách.
Ve vzduchu vůně moře, trav.
A kolem vlaku stáda krav.
A vlčí máky v slunci žhnou:
– kde budu jen, až uvadnou?
7
VE TVÉM PÍSKU, MOŘE...
Oko tebe pozdravilo.
Otázka jen chvěje rtem:
Zda’s před slzí lidskou bylo,
či jich vzniklos’ přívalem?
Ve tvém písku moje ruka
a ty v srdci mém,
mírem, který nepropukánepropuká,
sladce spočinem.
Jen hrou vlny svitne pěna.
Zdá se, že kdos pod ní spí.
Šíře tvoje nedotčená
dítě temnot oslepí.
Ve tvém písku moje ruka
a ty v srdci mém,
mírem, který nepropukánepropuká,
sladce spočinem.
Sestupuji k tobě dolů;
ne však k hloubce tvého dna.
Rci: jsi stopou velkých bolů,
či úsměvem Budoucna!?
Ve tvém písku moje ruka,
a ty v srdci mémmém,
mírem, který nepropukánepropuká,
sladce spočinem.
8
DVĚ VZPOMÍNKY.
Hollandskem vlak můj uháněl.
Vůněmi zahrad a polí;
a mně tak připadlo, jak bych byl šel
kdys dávno jím, až paměť bolí.
Na moře zřím, zraněn do krve.
A zdá se mi v tom širém klidu,
že nesedím zde já tak poprvé,
a poprv’ svou necítím bídu.
9
BOUŘE.
Už moře svoje massy v pěnách valí,
a v přístavech se boky lodí tříští.
Dno nebe těžké pustou vodu kalí,
a poplavky již v úzkosti své piští.
Sluj odvěká, kde noční prales bují,
svůj jícen otvírá útesy blízkými.
Bohaté koráby, jež do daleka plují,
své břehy zamění s kameny slizskými.
A vody zasyčí a stožáry se zřítí,
až moře rozbitou svou hračku odhodí.
Když všechno utichne, v měsíčním vlnobití
vrak mrtvé kajuty na břehu vylodí.
10
AŤ VE VÁŠNI...
Ať ve vášni, ať v klidu,
jak velkým, mořemoře, jsi.
Ať ve vášni, ať v klidu
jak směšným člověk.
Tvou silou krásný být,
tvou krásou silný,
a zobrazit tak v sobě
nekonečno hvězd
i hru rybářské plachty..plachty...!
11
MĚKKÁ HRANICE.
Po břehu moře dnes jsem šel,
minul jsem nejnižší chaty.
A vím: až k němu mne provázel
stesk, první vlnou svatý.
Vysoké břehy.břehy a zálivy;
a radost, že dál lze tak jíti.
Už ničemu srdce se nediví,
co nemohlo pochopiti.
Po měkkém kráčím rozhraní
milenců země a moře.
A nevím, zda radost shledání
je to, či loučení hoře...
Po břehu moře jdu... Slunce, klid.
Lastura zaskřípá tiše.
A duše jakby chtěla přeměřit
moře dno s oblačné výše.
12
STÍN.
Byl večer tichý. Do modravé dáli,
kde před tím slunce žár svůj sálalo,
mne zbožné písně plavců posýlaly,
kde duši nebolí, co kdysi bolelo.
A koráb mizí... S paluby mi kývá
neznámý, černý, opuštěný stín.
Na čele ruku, na břeh můj se dívá.
Má touha poslední to klesá do hlubin!
3113$
NEPŘICHÁZEJ..NEPŘICHÁZEJ...!
Já odvyk’ jsem se bezstarostně smáti,
a žádný smutek nevzruší můj klid.
Já nedoved bych tebe přivítati,
a nevěděl bych, jak se rozejít...
Můj neodvracej pohled, který v dálku hledí.
Po cestě jeho nepřicházej z ní.
Já žádal bych na tobě odpovědi,
již nezaslech bych ani v loučení.
Jen čekat nech mne, mrtvě nech mne státi
se zrakem upřeným kams’ v dálku nebytí.
Já nedoved bych tebe připoutati,
a nedovedl tebe ztratiti!
To moře nech se blížit leskle ke mně.
Chci čekat tebe, jak svůj první den.
Já jenom bídu slyšel v smíchu země.
Do věčna hledět chci, marností vysílen.
14
OD MOŘE POZDRAV.
Od moře, moře pozdrav nesu ti.
Já do vln hleděl. A ty umřít chceš.
Já do vln hleděl v tupém nehnutí
a bojím se, že pozdrav odmítneš...
Od moře pozdrav nesu v ruce své.
Otvírám dlaně: slyšíš jeho řev?
Já zahléd ploutve, oko zelené,
a se skal strmých zaslech svůdný zpěv.
Od moře, moře pozdrav nesu ti.
Ty umřít chceš: je čas teď, abych žil!
Já do vln hleděl v tupém nehnutí.
Ty prosíš marně: já jim uvěřil!
15
VÁBENÍ MOŘE.
Mne z lože časně moře zvábilo.
Jak opojen po břehu dosud jdu.
Kol dokola nikoho nebylo,
ni jedné plachty v dohledu.
Dech nedotčené šíře na mne dých.
Z vln bílý racek do modra se tratí.
A vím, zde dávno každý smutek stich,
jej nestačil bych za ním vysýlati.
A jakby moře svátek světilo,
ty v písek šlapeš všechnu marnost svou...
Kol dokola nikoho nebylo,
jen jeden racek vznes’ se nad vlnou...
16
V BOUŘLIVÉ NOCI.
To bouře byla. Vlny vyvstávaly,
do strmé hráze bily celou noc.
I staří rybáři na moři stroskotali,
a nevolali ani o pomoc.
A ještě ráno bouře nepřestala.
Vše vítr rval a vlny hučely.
A nad všemi má duše zaplakala
smrt v kormidle, kdo za svým chlebem šli.
Já cítil stud. Mne touha přepadla
odhodit přepych svojí hostiny
a jíti s nimi do širého moře.
Tam věčně lovit své i cizí hoře,
a v řevu vln, se všemi svými sny,
být s vrakem svojím vržen na bradla.
17
DNES VZPOMENUL JSEM...
A čekám marně. Mladá léta celá
umdlené oči nesměle si mnu.
Na obzoru se plachta zabělela,
a ztratila se opět z dohledu.
Dnes vzpomenul jsem jedné plavby z Rýna:
dva parníky se tehdy potkaly.
Se stráně čněla chmurně zřícenina,
jak na pozdrav si šátky mávaly.
Mne tehdy ještě smutek nezachvátil
toho, jenž s břehu pozdrav neposlal.
A smutek hradu, jenž svou dobu ztratil
a vidí stále, jak vše prchá v dál...
A dnes, kdy cítím, co mi cizí bylo
tehdy jak radost nyní mojim dnům,
já hledám jen, co by mne pozdravilo,
a čemu bych zamával k nebesům.
18
MEZI MOŘEM A ZEMÍ.
Ku břehům tvojím, moře, žití mé mě hnalo.
Na zem jsem zapomněl, když u tě usínal.
Jak zcela jiné mně to jitro připadalo,
jež se břehu jsem tvého přivítal.
Roj myšlének mi tříštíš v samou něhu
a obklopujíc tajemstvím, mi odhrnout je dáš.
Jak těšivá je samota na tvojím břehu, –
tak sténám tam, kde teprv začínáš...
Tvé dutí celou noc jsem do snů svojich slyšel
a v žáru slunečním mne lákal vln tvých chlad.
Jsem ten, jenž v tobě utonul, a který z tebe vyšel,
a bolest svou k tvé slávě nechce přirovnat.
19
V MLHÁCH.
Tak těžce dnes to na mne dopadlo.
Povzdech se šíří v kruzích do ticha.
A hladina je jako zrcadlo,
jež dechem svým kdos plně zadýcházadýchá.
Kol sebe cítíš tíhu ocelioceli.
Z vod husté páry vzhůru stoupají.
Tak od všeho tě v středu oddělí,
a na bolest se ani neptají.
Jen místy, kudy pluji, na blízku
lsti olova jsem se tak ulekl.
Vím, dnes kdybych sjel veslem do písku,
že na dně bych se tebe dotekl!
A želím všeho, co je zamženo,
co pozbylo v par mlze rysy své,
jak na věky by bylo ztraceno...
– To že jen mně se nikdy nestane –!
20
MOŘE A ŽENAŽENA.
Zřím na tě, moře: Jsi jak před léty.
Ty hledíš na mne: Oh, jen zamlč změnu.
Před tebou stojím, nah a prokletý,
jak vrháš ke mně svojí vlny pěnu.
Já prchal jsem, když jsem tě uslyšel
hřmít poprvé v tajemné vášnivášni, ženo.
A dnes tvůj hlas mi znovu nabízel
žár oné vášně, nikdy neskojený.
A poslouchám mně známý bouře hlas,
jenž v smíchu žen se marně snažil skrýti.
Zřím téhož světla otevřený jas,
jenž vlnou ňader chtěl mne oslepiti...
Oh, kolik vln již pro mne musilo
v své touze zničit, roztříštit se v pěny.
A k čemu žel, že přec jen stačilo
dvé blížících se kroků první ženy.
21
POLEDNE VĚČNÉ SMRTI.
Po břehu mojemoře kráčím sám.
Vše modra úsměv žhavý.
– Tak jednou, v dětství, vzpomínám,
že šel jsem usměvavý.
Týž volný vzduch snad dýchal jsem
v své pohádkové tiši.
Tehdy jsem ovšem byl jen dítětem.
Dnes zdá se mi, že znovu volně dýši.
A v bázni své se skláním ku zemi,
jak neslyšel bych nikdy lidské bědy hřmíti,
ač vím, že každá z vln smrt nese mi,
a že v té zkázy věčno žhavé slunce svítí.
22
KOLÉBKA NOVÉ LÁSKY.
O jedné lásce, která nesevšední,
přítele stranou, dále od ženy
sní touha má... A v moře před ní
dvě tyhle marnosti jsou dávno vrženy.
A poslouchám, jak vlny vstříc mi letí.
Tak velkou láskou nelze pohrdnout!
Vím: ze objetí jíti do objetí
znamená jen měnit zrady kout...
Pro lásku obou, přítele i ženy,
již neskojili nikdy touhu mou,
jsi, moře, hrob tak bouřně otevřený,
a nové mojí lásky kolébkou!
23
Z LESA SE PÍSEŇ OZVALA...
Encyán voněl. Pod nohou
se bořil měkký mech.
Kdos nesl píseň dálavou:
„mne bloudit, bloudit nech“.nech.“
A jakby echa vydala
zapadlý dávno vzdech:
„Tralala, trala, tralala,
mne bloudit, bloudit nech.
Má cesta nezná bolesti,
jíž obetká tě klid.
S hor v moře mohu zanésti,
co chce mne poranit.
Nade mnou nízká mračna jdou,
a slunce zasvítí.
Dnes les mi šumí nad hlavou:
věčně se loučiti!
Jdu po horách, po moři jdu.
Týž věčna šum a svitsvit.
Vše vyzvat mohu k odchodu
a všechno opustit!
24
A jdu. Mne čeká všade žeň.
Mé písně stopuj spěch.
Vzpomínej nebo zapomeň.
– Mne bloudit, bloudit nech.
Jdu v slunce, v bouře zadutí.
Dnů, nocí proudem všech.
Ty nevíš: ruku tisknu ti.
Mne bloudit, bloudit nech.
S hor pramen šumí v údolí, –
já z proudu jeho pil.
Mne cesta moje nebolí,
ni daleký můj cíl.“
Z lesa se píseň ozvala,
vášnivé touhy vzdech.
„Tralala, trala, tralala,
mne bloudit, bloudit nech“.nech.“
25
HLAS MOŘE.
Jako když pod hněvivým dotekem
všedních, potkávaných tváří
obraz nebeské něhy před mým zrakem zaplane,
hlas moře zabouří mým krajem stísněným,
a sluch můj vnímá rozkoš nahých tonů.
Jako když monotonní zvuk
davem zakalených písní,
jež zahřáti mne víc už nedovedly,
prorazí vítězné rythmy
nikým neslyšené Písně –
šept kalné řeky, hovor večera
i únavu mé duše přehluší hlas moře,
hlas moře všechny písně přehluší!..přehluší!...
26
POBŘEŽNÍ SVĚTLA.
Pobřežní světla nocí prorážejí,
tak nízko nad vodou, jako by byla mdlá.
Jich reflexy se v dlouhých pruzích chvějí,
kanoucích jak slzy v zrcadla.
Pobřežní světla prorážejí nocí
tak nízko nad vodou, že klesnou ke dnu snad.
Jim nepřispěje nikdo ku pomoci,
je ruce všech nechají přetékat...
A chvějí se, jak oči unavené,
jež přemáhá svou tíží víčko mdlé.
Pod nimi v dál se němá řeka žene,
jež unést chce reflexy zarudlé...
27
PŘIPRAVEN NA VÍC...
Připraven na víc, než co zdrtit může,
svůj život stojím na svém místě sám.
Když v zahradách mých zvadly všechny růže,
kam zrak bych upřel, bodu postrádám.
A když mé dny už překypěly vzlykem,
já přeji si jen, tlumě každý vzdech,
by lomcoval mnou sen jak vlny galejníkem,
jenž ke dnu moře dopad v okovech.
V propasti stojí, rythmy vln jdou kolem,
rybka se blíží, plaše mizí v dál,
aniž by srdce pohnulo se bolem,
aniž by, kletý, jednou vzpomínal. – –
Připraven na víc, než co chvíle zdrtí,
svůj život stojím na svém místě sám.
Na opuštěné stezky vybíhám vstříc Smrti,
kam zrak bych upřel, bodu postrádám...
28
KDYŽ LOĎ V BREHBŘEH ZAJÍŽDÍ.
Ten poslední na břehu zbude květ
pro dlouhý pohled vroucích tvojich díků,
až rudé slunce zaplá naposled
do nízkých křovin plodů pamelníku.
A srdce moje potom pochopí,
že nemůže už zahřát paprsek ten rudý.
Až ještě níže slunce sestoupí,
já bolest svoji ukryju pod keř ten chudý. –
Břeh hladiny tma pláštěm zhalila.
Jen srdce tep jím nelze utlumiti...
– Snad větší bolest by to nebyla,
na místo v břeh, tak ke dnu sestoupiti...
29
PRŮVOD LISTÍ.
A spustl park, jak s sebou vzal by vše poslední návštěvník.
A uprostřed té zkázy kol vykvétá sněžný pamelník.
Jen řeka zvolna protéká nízkého jezu sklenníkem,
jak šeptala by v šumu svém o jednom moři velikém.
V ten jasný den jsem říjnový se břehu k lodi sestoupil.
Už radost z vesel zmizela, bych se jich nadšen uchopil.
A zvolna kolem lodi mé, ve které o svém parku sním,
já zřím se náhle obklopen průvodem listí pohřebním.
Žeň podzimu, tak smuteční, kolem mne listí pluje dál,
až jejich řady neshledné jsem se tak náhle polekal.
Neb listy ty, jež spadaly, by zemi v parku zkypřilyzkypřily,
mně zdálo se, že plují kol, aby mne v hrob svůj přikryly.
A že mne chránil před žárem slunečním v parku jejich stín,
i teď se ke mně vracejí, by ukryly mne do hlubin.
A v dálce voda protéká nízkého jezu sklenníkem,
jak by mi v šumu šeptala o moři jednom, velikém.
30
AŽ TROJVESLICE VPLUJE DO PIRAEA,PIRAEA.
Zříš z cely své a oblíbené thema
o věčnu duše probírá tvůj ret.
Až trojveslice vpluje do Piraea,
smrt přiveze ti, bohů odpověď.
I ty číš v ruce! Slední opojení
a nejvyšší ti měla připravit.
Než rozkoší tou tvoje tvář se změní,
ji před přítelem spěcháš zahalit.
A netoužíš ven, ani po oblaku.
Kov nepřipoutal by tě k místu líp.
A máš-li přec už vzpomenouti ptáků,
– ty na kohouta odbudeš si vtip.
A máš-li jednou vzpomenouti ptáků,
tak křižujících nebe kolem cely tvé,
pak zjeví se v snu labuť tvému zraku,
jež zpívajíc ti, z prsou vyroste.
A nezabrání Kriton, nad vše milý,
by bílá paní k loži nepřišla,
by z obzoru se stěžně nenořily,
jež zátoka tak dlouho tajila....tajila...
31
Zříš z cely své.své a oblíbené thema
o nesmrtelnu probírá tvůj ret.
– Již trojveslice pluje do Piraea.Piraea,
by smrt ti dala, bohů odpověď!
32
V BOURIBOUŘI SAMOTY.
V obloze těžká předzvěsť deště.
Moře má barvu divou, zlou.
– Jenom tyhle vlny ještě
se nezavřely nade mnou.
Ve tvář ostré větry dují,
vlas mi hrnou do čela.
Před vlnou zděšen ustupuji,
jak těsně u mne hučela.
A v zběsilém tom vlnobití
tak tiše proti všem jdeš...
Když vlnu zříš se roztříštiti
– zda konce skály vzpomeneš?
Vlny se lámou v její stěny.
– Zděšeně ustupuji zpět.
Samoty bouří obklopený,
chci konec skály uvidět.
Úlomek skály.skály, úsměv ženy...
–Ta mračna chtěl bych staviti.
Samoty bouří obklopený,
chtěl bych se čehos’ zbaviti:
33
Zbaviti větru, jenž mi v čelo duje,
zbaviti vlny, jež se roztříští,
zbaviti kroku, který ustupuje,
zbaviti všeho, všeho zbaviti!
34
VŮNĚ DRUHÉHO BŘEHU.
I.
Už nenabudeš klidu, neklidné srdce mé.
Země se tratí v dálce, jak v před my letíme.
Už nenabudeš klidu, na nějž ses’ těšilo.
Je moře příliš velké, a tají v sobě zlo.
Na pevné plujem lodi. Pod námi moře řve.
Však vysoko nám vlají vztýčené korouhve.
Teď jiná vůně vane: od břehu druhého.
II.
Hra nad propastmi moře tě, srdce, neleká.
Ty zvykáš si jít stranou radostí člověka.
Co pod sebou on cítit chce pevnou svoji zem,
ty těšíš se jen z bouře na moři dalekém.
Tys opovrhlo žitím, za jehož chlebem jdeš.
Kde jiní radují se, ty nikdy nemůžeš.
Klid chtělos’ v moři najít, a utonulos’ v něm!
35
III.
Teď třeba moře zbrázdit, jenž obzor otevře.
Ať jakoukoliv lodí, pod níž vždy vlna řve.
Co pod sebou chce cítit svou pevnou člověk zem,
ty chceš se pustit dále za svojím fantómem.
A moře, jež tě láká: co čekáš od něho?
Teď jiná vůně vane: od břehu druhého.
A ty se těšíš z bouře na moři dalekém.
IV.
Legenda jedna stará tě dosud v moci má:
o krásné plavbě mořem na hřbetě delfína.
Čas přepadl loď tvoji, vrak klesne pod moře.
A delfín, modro nebes, zůstane nahoře.
Už nenabudeš klidu, mé srdce neklidné.
Země se tratí v dálce, jak do vln letíme.
Země se tratí v dálce, a moře temně řve.
36
V.
Čas přepadl loď tvoji a všechny tvoje sny.
Zpěv tvůj už neseskupí kol sebe kameny.
Již není člověk silen, by moře utišil.
Jen soucit všeho budí staletý jeho kvil.
Zpěv jeho pozbyl síly prvního objetí.
A slyší písně, které nemůže zapěti.
To že druhého břehu snad vůni ucítil?!
VI.
Na černém vraku plujem. Pod námi moře řve.
Teď nevlají už pyšně jak dříve korouhve.
Kdes v dálce v jeden maják svůj země slila jas.
My čekáme, kdo klesne dřív ke dnu moře z nás.
A v jeku vln už stichá druhého břehu van.
Das hat mit ihren Singen die Lorelei gethan.
My naslouchali zpěvu, kde zníti měl náš hlas.
37
VII.
Vítězi ustup s cesty! A pyšné lodi vrak!
Svůj cíl tak smutně zdraví můj zaslzený zrak.
Ty víš jen, že ta bouře snad byla divá, zlá.
Však rány necítilos’, která tě zabila.
Má pyšná loď, s níž plul jsem, je teď už jen můj cíl.
Jak bych s paluby její břeh druhý pozdravil!
Však s mého vraku nyní jen černá vlajka vlá.
38
Marnost Ženy.
[39]
PRVNÍ POLIBEK.
Tys neměla mne nikdy políbiti!
Teď moje noc by nebyla tak pustá.
A s polibkem se sklonit na má ústa,
jenž v tobě zažeh smrt a nevrátil mne k žití.
Tys neptala se: Budu? Neptala se: Budem?
Teď kletá, plížíš se, krčíc se pod osudem.
A netušilas, že tvá bída celá
v ten smavý sklon se vkradla tvého těla.
Tak první polibek tě shrbil v smutek žití.
A zoufalství se duší mojí chvělo,
že nevzpřímíš už nikdy to své mladé tělo!
– Tys neměla mne nikdy políbiti!
41
JAK TICHÝ ÚSMĚV ŠLAS’...
Jsou chudé dary mé a nenasytí.
Jak tichý úsměv šlas’ přes duši moji dál.
Jsou chudé dary mé a duši nenasytí,
ač pod jich tíží dřív jsem cestou umdléval.
A řekni pak, že ústa moje lhou.
Jsem z těch, již jenom jednou celé srdce dají.
Jsem z těch, kteří se těžce rozejdou
a kteří po tom dlouho vzpomínají...
Tak ruku v ruce jíti se všemi,
a nespustiti s očí Krásu Dne.
Dnes pod vzkvetlými dlíme růžemi,
a zítra budou všechny uvadlé...
A cestou smutnou jdu. Co noha nohu stihne.
Abych se obrátil, mně schází útěcha,
že někdo stojí tam, jemuž snad oko vlhne,
jenž rukou kyne mi a jenž mi s bohem dá...
42
TŘI NOCI.
Ten květ má ruka utrhnout se bála,
a ret se nezachvěl, by žádost svoji řek’.
V těch prvních nocích, kdy jsi u mne spala,
v třech nocích, kdy jsem se tě nedotek.
Tři noci marně tělo moje bdělo
nad tělem tvým, a slyšelo tvůj dech.
Tři noci tvé se mladou vášní chvělo
pod zvědavostí mého v úzkostech.
O bolestném já snil jsem odtržení
před splynutím dvou zrůžovělých těl.
Do krve tvé bouřného rozpěnění,
já váhavě se proto odmlčel.
Tři noci čekala jsi nedočkavě,
až probudí tvé smysly polibek.
Do jiných světů dýchala jsi žhavě.
– Tři noci jsem se tebe nedotek!
43
TAJEMSTVÍ DARŮ.
Mně jiných darů život nenabízel,
než ran, jimiž mne bičoval můj žal.
Mně jiných darů život nenabízel,
a jiných jsem od něho nepřijal.
Má krev se dosud bolestí jich pění.
– Jak před trůnem se chvěje tělo mé.
Je rána jenom žhavé uzardění
před darem ruky, jíž se bojíme.
A ty jsi přišla, v rukou dary svoje.
– Ty nejvíce mne v žití bolely! –
Teď čekám jen, po větších než-li tvoje
kdo ruku svou se vztáhnout osmělí! – –
Mně jiných darů život nenabízel,
než ran, jimiž mne bičoval můj žal.
ZeňŽeň bohatou svých bolestí jsem sklízel,
a jiné úrody mi lán můj nevydal.
44
JEN MINULOST.
Jen minulost pro noc tu nestačí mi.
Kdes’ hlouběji chci pohřbenu ji mít.
A ne jak hlinou těžkými dny svými
hrob té naší lásce zvolna nakupit.
Jen minulost? Ta vždy je připravena
svůj hřbitov otevřít a rozrýt jeho klid.
A vyvolati drahá ona jména,
jež na vždy od sebe jsme chtěli odloučit...
Tak minulost je všemu otevřená.
Kdes’ hlouběji chci mrtvou noc tu skrýt.
– Však naše zem, když hrobu pro ni nemá,
ji neměla též nikdy učinit!
45
JSI VŮNÍ...
Zda dotekne se jednou mého čela
hedvábná ruka ženy vysněné,
jež všechny city mé by rázem rozvučela,
i srdce moje, dávno kamenné,
jež našla by skráň mou juž ověnčenou
v předtuše Příchodu, v předtuše Čekání..Čekání...
Jsi vůní k břehu mému věčně zanášenou
a jméno tvoje: Věčné Zklamání!
***
Starý smutek ve mně zasténal
a lítost stará duši moji jala.
Nad tím, kdo mužem, aby miloval,
a tou, jež příliš ženou, aby neklamala.
46
JSEM TOBĚ SKRYT...
Ne marně tobě šeptám:
hleď dlouze v oči mé.
Snad věci zahlédneš tam
pro tebe stajené.
A vidím tě tak smělou!
Jdu, pro tě znavený.
Vždyť hýřil jsem noc celou
to opět svými sny!
Ty myslíš, že snad skojí
ta láska tvá můj cit.
Že nezříš touhu moji,
jsem tobě tolik skryt.
Tak v noci kdybys vstala
jak k pouti tajemné,
a dlouze zadívala
se jednou v oči mé,
pak lze jen, – sen to pouhý –
se k duši naklonit...
Že nezříš moje touhy,
jsem tobě tolik skryt!
47
NEPTEJ SE...
Já rozšířil jsem hranice království
tvých pyšných pohledů.
Neptej se, kolikrát proklel
okov svůj shrbený otrok.
A průkopy světla tvého, kterýms’ kráčela
do mne, tak bolely.
Neptej se, v jakou tmu klesal jsem,
nemoha ňader jas odrazit.
Dobyla jsi ze mne rozkoš neznámou,
a nad kterou jsi zvítězila.
Neptej se, jaký jsi vzbudila smutek,
s nímž v boji podléhám.
Po vítězném tvém vjezdu zůstaly
rozhrnuty všechny opony.
Neptej se na chlad z těch propastí vanoucí,
kterých mi překlenout nelze.
Rozšířil jsem hranice království
tvých pyšných pohledů.
Neptej se, kolikrát proklel jsem,
básníkbásník, tvou marnost!
48
ZAPOMENUTÁ SOCHA.
Vím, před mnohými věky
vytesal jsem sochu tvoji
do italského mramoru,
a na druhém břehu moře
v háj ji postavil,
bys byla také jiným bohyní.
Ale dnes tě marně hledám.
V žádné tváři nevidím tě,
ač vím, že tak zcela na tebe
jsem dosud nezapomněl.
Však ni na jeden rys z těch tváře tvojitvoji,
jež tehdy moje ruka hravě přemáhalapřemáhala,
si vzpomenouti dnes už nemohu.
Oh, proč tak brzy jsem jen zapomněl
těch slov, k nimž ústa tvoje
se ze mramoru otevřela
poprvé a naposled.
49
KROTITELKO...
Ano! Jenom tys mohla být mojí milenkou,
ty dovádivá krotitelko lvů,
jež s usměvavou tváří, plnou vlastní krvekrve,
přisedla jsi ke mně po představení,
když dávno dozněl tleskot drážděného davu,
touž pochvalou jenž odměňuje šaška, –
ty s hnědou pletí, s dětským pohledem,
bez líčidel a bez nádhery scény.
Jen tebe! Tebe jen bych mohl milovat!
Jak rád bych pak tě pustil z objetí
a z polibků svých do té těsné klece
k tvým pravým milencům, o tolik moudřejším,
o kolik chybělo mi do jich síly
tě připravenou zemřít ve lvích tlapách,
s úsměvem doznávající, že podléháš,
za finale španělského tance,
za potlesku bouřícího davu,
vstříc největšímu činu tvého Umění.
50
ŽIVOTEM NEUSPÁN...
A málem bych byl zapomněl pro vášnivý zrak její
na žárné slunce paprsky, jež hřejí vášnivěji,
na jasmínová jitra svá, procházky kolem vody
a na večerních západů těšivé doprovody.
A v horké její komnatě, kde těžký vzduch mne dusil,
já ani vůně ze zahrad jsem nikdy neokusil.
Let Času, jako nikdy dřív, když jsem již odcházelodcházel,
mne do Nového Vyhnanství horečně provázel.
– – – – – – – – – – – – –
Životem neuspán se vracím v jeho kraje
a v smutku nade vším, co nikdy nedozraje,
já, Věcmi zklamaný, chci znovu věřit jim!
51
PRO MARNOST VÁŠNĚ.
Já nedovedu prosit. Modrých očiočí nemám,
na jejichž prosby nelze říci: ne.
Pro marnost vášně neblížím se ženám,
pro marnost ženy, zrádné, falešné...
Kde přestal jsem, už nechci začít znova.
Mír vousů východních se brzo znechutí.
Sám sobě cizinec, já nechápu svá slova,
největší porážkou je mi mé vítězství.
A v pozvolném tom srdce kamenění
cos puklým tónem ve mně zasténá...
Na otázky mé odpovědi není,
a smutkům mým se směje ozvěna.
52
PŘÍCHOD.
Tvůj polibek na rtech mých žár svůj ztratí.
Tvou tvář jsem neviděl, jen slyšel masky smích.
Do zrcadla chtěl jsem tě objímati...
Květ, jejž’s mi podala, zvadldřívezvadl dříve v rukou tvých.
Mne dávno vábil mramor těla tvého,
když v dálce čekala’s, dar velký nových chvil.
A na našem loži, když jsem prchal z něho,
já zřel, jak příchod tvůj tě malou učinil.
A jakobych na prsou ruce skřížil,
na druhé straně zřím tě opět stát.
Tvůj příchod mi tě, ženo, nepřiblížil,
Tvůj příchod naučil mne se tě vzdalovat.
53
MARNOST PŘÍTELE.
Přítele ztratil jsem, když žena objala mne.
Svou ztrátu pocítil, když nenašel ho v ní.
Na křídlech rozkoše jsem hleděl v oči klamné
a nemoh uvěřit, že i ta sevšední...
A jakby teprv dnes ozvěna vstala
po přátelství hlasu volání
a výsměchem svým srdce bičovala
i první ženou jeho zklamání,
nad hrobem síly, kterou mládí ztratí,
a kterou nikdo nepomstí,
já z jedné půdy vidím vyrůstati:
v marnosti ženy marnost přátelství!
54
ZRAZENÉ TĚLO.
Lesk očí tvých má schladlá vášeň zná.
Ty těžké chvíle, jež jsme prošli spolu,
ty s hrdým čelem a já s hlavou dolů.
Víc než já tobě jsi mi vzdálena!
A spalas’ klidně. Však u hlavy tvé
jakobych ložem rozlil zrady nach,
to tělo zřel jsem, věrné, oddané
před úsvitem ležet v poduškách...
Pod jedním nebem se sny májovými
své všechny květy vidím zvolna tlít.
Polibkem dlouhým, jenž by zvad pak s niminimi,
chci to věrné tělo v spánek položit.
V jediný sen věčný složit chci to tělo.
Jediný květ chci jen pro tu chvíli svou,
až já vznesu hrdě nesmířené čelo,
a ty půjdeš za mnou, s hlavou sklopenou.
55
KLETBA KRAJINY.
My zmlkli jsme. Ta celá krajina
nám připadala zachmuřená, snící.
A jako ten, jenž svoji bolest zná,
jsme nevěděli, co dál máme říci.
Jak do dnes by tu stopy zůstaly
ve hlíně krve vytrysklé a žhavé.
K nízkému nebi houfně vzlétaly
nad pustá pole vrány krákoravé.
A pustil jsem tvou ruku ze své rád.
Nemáme síly, bychom dále lhali.
Proč v tato místa jde jen dokonat,
co v létě kdys’ jsme svojí láskou zvali!?
Nad chudým květem, jenž tu nevyrost,
ve zraku našem dosti slzí zbude.
Pro tragedii vždy zde místa bylo dost,
pro tragedie zde i dále dost ho bude...
A ruku zřel jsem, jež se s hlínou rve;
s krvavou hlínou, bodláčím a klestím...
– Zoraná pole, cesty pečlivé, –
ten kraj však příliš připadal mi scestím...
56
KOŘIST VĚTRUVĚTRŮ.
Podzimních větrů duši zaleh’ kvil.
Dotěrným chladem zvlhly naše líce.
Tys’ zradila. Já zradil. Kdo však zradil více?
– Ty slzy jenom vítr vynutil!
A to je konec!? Stichlas’. I já stich.
Bázlivý pohled strnul v listí mědi.
Už do dálky se se mnou nezahledí
dvé tmavých očí, jejich pláč i smích.
Ty stromy ponuře tak dnes se k nebi pnou!
Nečněly tak nikdy nad svazkem dvou duší...
To jistě dnes ty stromy asi tuší,
že mlčky, bez slzí se tu dva rozejdou.
Z nás každý věděl, po tom objetí,
v němž naposled se naše těla chvěla,
že pro sebe ta na vždy odumřela,
jim láskou vstříc se nelze zachvěti.
Sklál puklý kaštan ostrých větrů kvil,
znamení smrti napsal v naše líce.
Ta tesknota! Ze zrady? Ne: kdo zradil více.
– Ty slzy jenom vítr z oka vynutil!
57
SHASÍNAJÍCÍ LÁSKA.
Táž noc v nás ještě tytéž budí touhy.
Týž den nás oba zvolna uspává.
– Že láska naše byla odlesk pouhý
té lásky jiné, avšak bez práva.
To v údivu jsme tehdy poznávali,
když podali si prvně ruce své.
Když trním lásky jsme se prodírali,
stopy jsme zřeli, davnodávno zarostlé.
Táž noc v nás ještě tytéž budí touhy
a tytéž sny nám ráno s čela mne:
že láska naše byla odlesk pouhý,
a po nás že už nikdy nevzplane.
58
TEBOU TO MÍSTO KAŽDÝ OPUSTIL...
Dnes jako tehdy kles jsem do trávy.
Po mojí straně prázdné místo jen.
Dnes jako tehdy láskou churavý,
slunečním žárem a pohledy žen.
A dosud chovám v živé paměti,
jak se stráně jsem hleděl na kraj líně,
když pod tebou se větve rozletí,
pod rukou tvou, zlou každé pavučině.
Dnes jako tehdy hloubka modra jen,
a v trávě já, své oči přimhuřuje.
Dnes jako tehdy světlem popálen,
k němuž vždy znova moje touha pluje.
V krajinu hledím tupě se stráně:
dnes pod nikým se větve nerozletí.
Snad měl bych myslit, věřit oddaně,
že mohu jí dnes lépe rozuměti.
Tehdy? Ne: tehdy jsem se potácel
od krásy krajiny tak šťavnaté a syté
k své choré vášni, kterou probouzel
mi žhavý pohled, prsy nepřikryté...
59
A lovčí zámek v pobořených zdech,
kde snad i času zachce se též státi,
víc nežli lásky, tlumil mdloby vzdech;
spíš než-li skrýt, měl tak nás zasypati...
Dnes jako tehdy kles jsem do trávy.
– Po straně mojí trávník nezdupaný. –
Dnes jako tehdy láskou churavý,
s pohledem k zemi jedné svojí strany...
60
TOUHA.
Já nikdy nepřestal jsem na tě žárliti.
Za každý pohled tvůj, jenž měl mi patřiti
a zradil mne, za každé slovo tvé
já chtěl tě na místě v své vášni zabíti.
A nemohl jsem, nemoh uvěřit,
když na rtu tvém jsem toužil sešílit,
že také jiný snad by na rtu tvém
s takovou rozkoší moh o své smrti snít.
Ah, proč jsem nemoh být, jenž tebe rád by měl,
aniž by odpustil, aniž by zabíjel,
jenž zhrd by láskou tvou, jenž zhrd by smrtí též
a klidně od tebe zas v dálku odcházel..odcházel...!
61
KRAJ LÁSKOU ROZDĚLENÝ.
Tvoje bolest zmlkla celá
v propasti bolestí mých.
Proto když jsi odcházela,
nepoděsil mne tvůj smích.
Smutek můj, jenž s tvým se spojil,
radost tvou pak opustil.
Já se nikdy nespokojil
místem, kde dřív stál můj cíl.
Myslil jsem: tak odpočinu
v klínu tvém si na chvíli.
Sluncem, v jehož stínu hynuhynu,
tvoje dny se zalily.
Bez lásky jsi odcházela.
Pohled můj za tebou snil:
žes’ ve mně nenáviděla
toho, jenž tě záchránilzachránil.
A kde jsme se obraceli
každý jinam, v mojím snu,
místo to krajinu dělí
ve světlo a tmu...
62
LESNÍ SCENERIE.
Scenerie kus té lesní
na mysl mi připadne,
v vzpomínkách když srdce teskní
o své lásce zklamané.
Do větru a bouře, zimy
k nebi strom se hrdě vzpjal,
a kořeny mohutnými
dole balvan objímal.
K nebi hledí v odvrácení,
v jeho větvích plno hnízd.
A ty nevíš, zda to není
lásky stisk či nenávist.
V moci jeho tvrdých ramen
leží balvan zakletý.
– V objetí mém jak ten kámen
ležela jsi před léty!
Na ty noci nevzpomínám.
Zvolna k zemi padá list.
K lásce jiné ruce vzpínám,
tebe drtí nenávist!
63
HROB PRVNÍ LÁSKY.
Ach, anoano, snad se řeka rozčeřila,
a na břehu vrby zašuměly snad.
– Že víc než já jsi v noc tu neztratila,
chtěl bych ti přísahat.
Na hrobě naší lásky hýřil jsem rok celý.
Dnes popěvek mi na rtech mrtvě stich.
– Co ty kalné vlny tělo unášely,
já slyšel jen svůj smích.
Tak myslil jsem, že jsem už zapomenul,
na hrobě lásky hýřil jsem rok dál;
pro nová jitra novou duhu sklenul,
a vše, cos’ nebyla ty, přivítal,
na hrobě naší lásky chtěl jsem z opojení
svůj celý příští život zbudovat,
už nezlákat se v žádné probuzení,
a tak nad svým hrobem spát...
Však dnes vše schladlo. Všechna srdce cizí.
Něm choulím se před poznáním tím v kout.
Že obraz tvůj mi z očí nevymizí,
já chtěl bych oslepnout.
64
A dnes to přišlo... Černý prapor vlaje,
kde radost svou jsem mohl odpoutat.
Mně právo na smích neber, když jsi nedala je!
Proč nenecháš mne aspoň v snu se smát?
Nad tím jedním místem, kde jsem moh se smáti
a kde jsi mi mohla jednou odpustit.
A kam mne nikdo víc už nenavrátí,
kde spíš než na dně vod jsem mohl zapomnít.
Nad mrtvou láskou hýřil jsem rok celý.
Však vypršela lhůta: jeden rok a den!
Já neslyšel jsem, jak mne probouzely
ty kalné vody a vrb šumný sten.
Však dnes je pozdě. Vše kol mne je cizí.
Něm choulím se před poznáním tím v kout.
Že obraz tvůj mi z očí nevymizí,
já chtěl bych utonout...
Ah, ano. Nad tebou se řeka rozčeřila.
A na břehu vrby zašuměly snad.
Že míň než já jsi v noc tu neztratila,
ti nechci vyčítat!
65
OZVĚNA.
Je v dálce ještě radost? A nedotčený květ..květ...?
– Přivonět!
Je v dálce ještě touha, která tě vábí snad?
– Milovat!
Je v dálce ještě štěstí, jež bys pak toužil mít?
– Opustit!
Jsou ještě věrné rety, a které radí ti?
– Zraditi!
Je v dálce ještě něco, co čekáš po leta?
– Odveta!
66
TYS OKOUZLILA SAMO NEBEZPECÍNEBEZPEČÍ...
Mám ránu v prsou, jež se nevyléčí;
jí krvácejí všechny moje sny:
Žes okouzlila samo nebezpečí,
po jehož srázech šlas jak mezi záhony...
Ta rána má se nově vždycky vznítí,
když potlačit chci pro tě každý cit:
Žes dovedla mne tolik přivábiti,
a nenávist tak velkou probudit!
Já cítil touhu ve skalách a kleči,
bych kroků tvých sled s cesty svojí smyl.
Žes okouzlila samo nebezpečí,
já malomoc svou těžce pocítil..pocítil...!
67
OKNO.
Popěvek slyším smuteční,
který se těžce z duše mojí tratí.
– Façada šedá, okno barokní,
jež neviděl jsem nikdy otvírati.
A myslím si: snad za ním někdo je,
kdo s marnou touhou s lože na ně zírá.
Snad někdo, kdo už příliš slabý je,
a který proto okna neotvírá...
Pohřební tóny duší mojí zněly,
když v ulici jsem stanul zamyšlený...
Jeptišky ruce okno otevřely.
Jeptišky ruce; tiše, bez ozvěny!
A věděl jsem, že za ním dokonal
milenec vůně, prchající ven...
Já zamyšleně v ulici jsem stál
a v podvědomé touze zíral do oken...
68
SETKÁNÍ.
Cesta strmá prostřed lesa.
Kraj mně od let známý již.
Cesta strmá prostřed lesa,
po stráních hor mlha klesá
do údolí níž.
Ano! Zde to asi bylo.
Kmenem balvan objatý.
Ano: zde to asi bylo,
nic se podnes nezměnilo,
jenom já a ty!
Zapomenu na to stěží.
Dlouhý pohled očí tvých.
Vyvrácený smrk kde leží,
zaslechl jsem se rtů svěží
mladosti tvé smích.
Kolem hory rozvlněny.
Nad hlavou les náhle stich.
Všechno tvoje kouzlo ženy,
tance krok, vlas rozpuštěný
nad propastí smích!
69
Připadlo mně, jak bys byla
z dálky šla mi vstříc.
Pro mne všechno opustila
a pojednou zatajila,
cos’ mi měla říc.
Vzpomínat mi na to bědno.
I ten sen jsem pochoval
o dvou duších, slitých v jedno,
kráčících kams v nedohledno
ruku v ruce v dál...
Teď já tobě vstříc chci jíti..jíti.
Potkat přál bych si tě rád.
Do náručí tebe vzíti,
nikdy víc tě nepustiti
a tě milovat!
A pak se mnou v kraj ten známý
jak bys strmým lesem šla.
Celý život šeptala mi,
co jsi mi tam nad skalami
říci nesměla!
Naslouchám tu v němé bázni.
Nad mou hlavou les mi stich’.
Naslouchám tu v němé bázni,
zda mi ještě jednou zazní
ze skal dívčí smích...
70
SEN MÉHO DĚTSTVÍ.
Na sen ten svého mládí často vzpomínám,
co snil jsem dávno, nezletilé dítě:
jak ostruhy bych stisk ku slabinám,
za nepřátelskou korouhví se řítě.
A jak bych, vítěz, poklek před Paní,
urvanou korouhev před její trůnem kloně.
A za jediné její usmání
jak šel bych hladit zpěněného koně...
A dnes? Vše pouhý, nedosněný stesk.
Za marností v svém žití jsem se honil.
Jejího trůnu zvýšil jsem jen lesk,
před tváří Paní však se nepoklonil.
A nemoh jsem. Od krčmy poslední
vší bídou prošel jsem a chud se před trůn vrátil.
A pýcha korouhev? Nic nezbylo už z ní:
cizí jsem neurval a svoji vlastní ztratil!
71
DRAMA.
Jizba nízká. Pláč se střídá
se spustlostí, jež k ní lne.
Obnažila lidská bída
tělo ženy prodajné.
V rozbodaných světlem zracích
scény, na níž stála, čtu
v nejrůznějších variacích
text jednoho dramatu.
Dvéře vrzly. Kdos se vrací
v matná světla, řeky šum;
s těžkou kletbou ku své práci,
s těžkou kletbou k nebesům.
V rozbodaných světlem zracích
továrny já dále čtu
v nejrůznějších variacích
text jednoho dramatudramatu.
Nad střechami mraky plují,
měsíc svítí veliký.
V dlouhý plášť se zahaluji
před dotekem tragiky.
V rozbodaných svojích zracích
bídou, kterou vidím, čtu
v nejrůznějších variacích
text jednoho dramatu.
72
NOČNÍ MĚSTO.
Při lampě nad svým stolem sedím v noci
u okna otevřeného. A hlava,
do dlaní schýlená, tak bolí!
Dole v ulici, pod světlem luceren
veselý nápěv, rychlé kroky chodců...
A kolem dokola, na náměstích a mostech,
ve vzkvetlých zahradách šum života,
za zvuků hudby, skvělé promenády,
a v parku zákoutí snad první lásky marné
polibek první,
nesmělý a vroucí... Potom ticho zas.
A město na tisíce oltářích
zapaluje obět letní noci,
hýřící květy, hudbou, těly žen
a smíchem hvězd. A v tichu,
jež plní pokoj můj tak teplou žádostí,
hřmí všechny jeho hříchy, bolesti a touhy..touhy...,
vše klíčí v něm, vše sahá po květech,
jen já zde v noci nad svým stolem,
a s hlavou, jež tak bolí, ve dlaních
sám sebe ptám se, jaké květy
z mé vzrostou samoty? A jaké vůně,
zda rozkošné tak, jak mi těžké byly
ty chvíle, ty chvíle, kdy v proudu života
jak opuštěný ostrov mámé mládí odkvétalo?
Ne! Vztyčuji svou hlavu... Lampa dohořívá
a výskot veselí, jež plní promenádypromenády,
v mou zapad samotu, tak lákavě a zrádně,
jak pokynutí ženy, jež nás nemiluje...
Sám sebe ptám se: jaké květy, vůně...?
73
PÍSEŇ PROBUZENÍ.
Když opojení z mého čela mizí,
tu teprv vidím, jak jsem světu cizí.
–– Tón prasklé číše sálem ostře zněl. –
A zdá se mi, jakobych z lože vstával
pod polibkem, jejž Neznámý mi dával,
a který rychle v dálku odcházel.
Snad byl to sen, jejž moje touha čeká,
a který najít nelze u člověka.
– Já marně v tváře tázavě dnes zřel! –
Však v nenávist se moje touha mění:
že ne pro lásku vzal mi opojení
– můj dávný nepřítel!
A starý žel mi znovu vstává v hrudi:
když k lásce mne už nikdo neprobudí,
ať nenávist mou nikdo nevznítí!
Když opojení z mého čela mizí,
tu teprv vidím, jak jsem všemu cizí,
a nedočkavě prahnu, zemříti!
74
NOC V LODI.
Kol dokola loď žádná nepluje,
v svůj přístav se už každá navrátila.
Jen moje loď tak plna touhy je,
že nenajde dnes, kde by zakotvila.
Prudkými rozmachy jsem od břehu ji hnal.
Přeletem čeřila hladinu moje vesla,
až náhle, jakby proud je z mojí ruky bral,
po bocích lodi unaveně klesla.
A nad slitými větví obrysy
vychází měsíc nad břízy a thuje.
A obraz jeho k šumu rákosí
na druhou stranu stržen proudem pluje.
Tu krásu se mnou nikdy nezbrázdíš,
kde v řeky tok svá vesla mlčky kladu.
Když připluješ sem, vždy jen pocítíš
tu plnost jeho mrazivého chladu.
Teď všecky svoje marné touhy stiš.
Zašumí břehy v jedné, téže muce.
Je v marné snaze po splynutí zříš
si podávati v mlze křečovitě ruce...
75
Ah, ano: tam, kde měsíc proudem plul
ku břehu, který příchod jeho tuší,
svůj obraz z vody měsíc nezvednul
na měkkost trav, a v ní jej neosuší.
Ah, ano: tamtam, kde se teď zastavilzastavil,
uprostřed řeky, po níž loď má plyne,
já o pohádce jedné z dětství svého snil:
o lastuře a veslech v ruce jiné...
Ty, o níž vím, žes’ určena mi snad,
pohádko, ženo, kterou čekám v žití,
zde na lastuře tkané ze měsíčních sítí,
abych tě mohl cele milovat,
zde musila bys’ se mi vynořiti...!
76