NOC V LODI.

NOC V LODI.
Kol dokola loď žádná nepluje, v svůj přístav se už každá navrátila. Jen moje loď tak plna touhy je, že nenajde dnes, kde by zakotvila. Prudkými rozmachy jsem od břehu ji hnal. Přeletem čeřila hladinu moje vesla, až náhle, jakby proud je z mojí ruky bral, po bocích lodi unaveně klesla. A nad slitými větví obrysy vychází měsíc nad břízy a thuje. A obraz jeho k šumu rákosí na druhou stranu stržen proudem pluje. Tu krásu se mnou nikdy nezbrázdíš, kde v řeky tok svá vesla mlčky kladu. Když připluješ sem, vždy jen pocítíš tu plnost jeho mrazivého chladu. Teď všecky svoje marné touhy stiš. Zašumí břehy v jedné, téže muce. Je v marné snaze po splynutí zříš si podávati v mlze křečovitě ruce... 75 Ah, ano: tam, kde měsíc proudem plul ku břehu, který příchod jeho tuší, svůj obraz z vody měsíc nezvednul na měkkost trav, a v ní jej neosuší. Ah, ano: tamtam, kde se teď zastavilzastavil, uprostřed řeky, po níž loď má plyne, já o pohádce jedné z dětství svého snil: o lastuře a veslech v ruce jiné... Ty, o níž vím, žes’ určena mi snad, pohádko, ženo, kterou čekám v žití, zde na lastuře tkané ze měsíčních sítí, abych tě mohl cele milovat, zde musila bys’ se mi vynořiti...! 76