X. NETUŠÍŠ,

Lila B. Nováková

X.
NETUŠÍŠ,
jak jsem vděčna malé, hnědooké dívce... Byla tma. Leželi jste tiše. Ale viděla jsem křižující se plameny. A pak jste se objali. A říkal jsi jí sladká slůvka, poletovala jako lupeny rozpadlých květů, polosežehlé – a usedala na její skráně, a jejich vůně táhla až ke mně. Tak nemluvíváš ke mně. Snad sladčeji ještě, ale jinak. Kolikerým vidmem září tvoje duše! – Chvěla se, spalujíc se pokorně. – A říkala jsem si tichounce: Děťátka moje, děťátka moje. A tehdy jsem poznala, jakým jsi ty, miláčku, vzácným květem života. A za to jsem vděčna malé, hnědooké dívce. 22

Kniha Květy odlehlého údolí (1912)
Autor Lila Bubelová