XVI.
TOBĚ BYLO ZIMA...
Stáli jsme na pavlači, vysoko nad opadalou zahradou.
Za námi, na východě, tesknil měsíc.
Vítr harašil omrzlým listím akátů.
Hvězdy bodavě shlížely s jasného nebe.
Zdálo se, že vítr snáší jejich studené paprsky,
jako pichlavé větvičky sněhu.
Dole leskla se řeka a třepotala světla na druhém břehu.
A tobě bylo zima.
V dálce, tam, kam řeka běžela, leželo město.
Jako černý kout oblohy bylo, posetý hvězdami.
Na neviditelných nitích navlečeny démanty –
tam někde šuměly a hučely ulice,
davy tam přecházely, kvapíce s břemenem svých životů.
Marná klopota všeho vanula přes světla,
mžikala červenavě, žalostně, vyčítavě.
A tobě bylo zima.
Stála jsem vedle tebe pod hvězdami a před tváří města.
Hořela jsem touhou zlíbat tvoje oči,
tvoje ústa sežehnout polibkem,
33
tvoje mladé tělo obejmout, rozpálit vášní.
Cize mžikaly hvězdy, nevraživě světla v dálce,
nad tím vším však vanul proud,
který vrhal mne k tobě.
Opírala jsem se o zábradlí,
tiskla horký spánek na tvé čelo,
a čekala, čekala, čekala...
A tobě bylo zima.zima,
tobě bylo zima...
34