XIX.
PODZIMNÍ VĚTRY,
posvátné větry,
rozneste těžká, vyzrálavyzrálá semena mojí duše...
Je po žních, země vydala plody.
Pustne kraj, divná, únavná tesknota vane.
Je dávno po květech sladkých a vášnivých.
I moje duše kvetla rudými, sladkými květy.
I moje duše dýchla omamně do těžkého kouzla noci.
O chvíle plodného rozvášnění...
o chvíle sladkého jásotu bytosti oproštěné...
Zajikala jsem se zbožnou radostí nad svými květy.
Plakala jsem mlčelivými slzami za kouzelných nocí,
pohnuta nevýslovnou krásou tvojí,
o živote!
Podzimní větry, posvátné větry...
táhnete krajem a teskný kvil jde za vámi.
Proč všechno pláče a sténá, co vydati má své plody?
Přišli jste, žencové i rozsévači,
bezohledně rvete a nesmyslně rozséváte –
svrchovaně a nevystihle moudře.
41
Kdesi na planině sesmutnělé,
šlehané vašimi polibky,
dotlívá a rozpadá se hranice.
Sláva života na ní po celé léto hořela.
Chlad kráčí za vámi.
Zima a odpočinutí všemu plodícímu.
Jde za vámi odpočinutí plné víry, plné jistoty,
že přijde nové klíčení,
nový květ,
nové zrání.
Podzimní větry, posvátné větry,
rozneste i těžká, vyzrálá semena mojí duše...
42