Dnes, Ženo, ztroskotána vláda tvá a sláva,
pad’ trůn, jejž zbudoval ti Hellén geniální,
tvá padla moc, tvé něhy panství triumfální,
jíž božskou úctu píseň trubadurů vzdává,
to jasné císařství pod štítem Panny, Ženo,
dnes v kal a porobu je těžce poníženo.
A klesla’s hluboko, jak nikdy neklesla jsi,
až soucit duší jde nad tvojí tragedií,
jíž smutné scény v tvář vši Lidskosť trpce bijí,
svou velkost, posvěcení svoje ztratila jsi
a nikdy více svaté poslání tvé, Ženo,
tak jako dnes, nebylo znesvěceno.
Jsou ale duše, jsou, jimž básníkova slova,
jenž stvořil fantom ženy ze všech nejkrásnější,
až v nitra hloubky zazvučela nejtajnější,
a v chvění vroucí touhy volají zas znova:
buď božství něhy tvé, tvé požehnání, Ženo,
zas k jasu novému a slávě povznešeno.
Ať kouzlo ženskosti v ten zářný kraj nás vznese,
kde radost života a věčno mládí vládne,
ať květem život náš, jenž nikdy neuvadne,
ať v očištěných srdcích touha naše pne se
ku lásce mystické, v níž vše nám dáváš, Ženo,
ať pro nás jméno tvé je zase posvěceno.
Dej duši svojí vzlet a očisť srdce svoje,
jdi hledat krásu tam, kde umění má stany,
ať myšlénky tě sílí oheň požehnaný,
ať v oslnivém jasu zaplá bytost tvoje,
bys stála vysoko nad muži všemi, Ženo,
by k tobě srdce jejich bylo povznášeno.
Je smutný mužů osud, po tvé duši touží,
chtí přemoci zlo v sobě, nový život žíti,
však osamělí jsou a slabými se cítí,
kol tvojich oltářů se s touhou v duši plouží –
neb jen tvé sladké kouzlo, tvoje slunce, Ženo,
jim sílu může dát, tvé nesmrtelné věno.
Však chrámy tvoje prázdné, opuštěné zřeli,
tvé mocné vlády zbytky, trosky zašlé slávy
a v resignaci kloní zoufalé své hlavy – – –
Jen hlouček statečných ten zdvihá výkřik vřelý:
buď duše tvojich dcer z té bídy zachráněna,
ať v těžkých hodinách nás může sílit žena,
ať vrátí se jí zase kouzlo sladké, svaté,
ať vzplane ohněm ducha v novou zářnou krásu,
ať vrátí se jí velkost slavných, zašlých časů
a zbožnění a úcta v mužů duše vzňaté,
ať ženskostí svou věčnou povznáší nás Žena –
pak slední Fausta sloka hymnem bude pěna!