Podzimní.
Dřív jsem vždycky býval smuten,
když mi Léto umíralo,
sžloutlé listí létlo k zemi
takým dlouhým, smutným tempem,
když už Jeseň plášť si brala,
mlhami nás častovala.
Tobě, Slunce, dík jsem vzdával
za ten mnohý zlatý západ –
když to všecko, pří vší kráse,
bylo přec jen rozloučením...
Divno. Dnes mám teplo v duši.
Léto dávno odletělo,
listí padá jako deštěm,
se strniště mrazně fouká,
mlhy dusí, vše se mračí –
mně je ale v duši sladkosladko,
slunce už tak slabě svítí –
mně však po něm nestýská se.
Bože, vždyť je tolik záře,
ve tvých očích, Iselino,
ve tvých tvářích kvetou růže
48
jako v léta slunné slávě,
úsměv tvůj tak sladce svítí
jak ty astry na tvých ňadrech.
A ta velká, tichá rozkoš,
když jdem sami v skrytou alej,
po kobercích listí jdeme,
vstříc se chvějí slední květy,
slunce zář se plesně směje
prořídlými haluzemi,
a když sníme o svém štěstí,
je tak teplo, sladko v duši...
*
Už zas slyším:
Kamaráde,
co to zpíváš. Zapomněl’s užuž,
kterak slavně přísahal jsi
vysokému Umění?
Odpovídám:
Kamaráde,
možná je, že přísahal jsem.
Ale jsem jen prostý člověk,
jemuž v srdci písně kvetou,
z srdce tryská umění.
A když je v něm tolik lásky,
když se máme tolik rádi –
bratře, mě už nenapravíš...!
49