Snil jsem. Náhle zdálo se mi,
jak bych stál u tvého lože
v svitu luny, tich a němý,
dechem tvým se opíjeje.
V tom měsíce na paprscích
sjely oknem bílé stíny,
komnata jich byla plna –
tajemné to byly víly.
Třikráte kol tvého lůžka
vznášely se v chorovodu,
zlíbaly pak tvoje čelo,
čarným zpěvem zazpívaly:
Sladce spi, ty dobré dítě,
chráníme ti snů tvých sady,
líbáme tvé čelo bílé,
žitím tebe provázíme.
Sladce spi, ty dobré dítě,
které žiješ svoje mládí
v slunci velké mladé lásky,
abys jednou silna vstala
ku žni plodů nejvzácnějších,
jež jsou dány božstvem ženě:
abys byla sestrou bratru,
abys byla ženou muži,
jenž tě zvýšil nade všecky,
žití svoje zasvětil ti,
abys byla zlatým srdcem
k jeho duše mužné síle,
bys mu dala vavřín citů,
sladkou vůni, celé štěstí
ku triumfu jeho práce,
ku vítězství jeho žití,
vítězstvím jež tvojím bude,
radostí jež tvojí bude
a všech, které milujete...
Sladce spi, ty dobré dítě –
Opila se moje duše
jejich zjevem tajuplným,
že jsem nezřel, v luny svitu
jak se tiše rozplynuly,
jenom štěstí nekonečné
hřálo ještě v nitra hloubi,
když mé oči v slzí mlze
pozdravily jitra slávu...