PODZIMNÍ MOTIVY.
I.
Je smutno v parku, chladný vítr sáh’
na větve bezlisté,
a něco tiše praská v korunách,
a chvílemi kdes meluzina řve,
22
a zase zpívá píseň svištivou,
výčitkou sténá, touhou pláče svou.
A na západě rýsují se kmeny,
jak krvavou by stuhou podloženy,
to pruh je pod mraky, toť úsměv tragický,
jímž slunce chodci připomíná,
že zapadnout chce – jak by navždycky –
když skonal den, v němž obloha je siná
před zrakem čekajících ukrývala.
Den skonává. Ba, smrt šla kolem právě,
a šedá její rouška tísnivě tu vlála
po prázdných záhonech a po rozmoklé trávě.
A jak by průvod její zůstal v korunách,
tak divné stíny ve větvích se chvějí.
Krok pískem blativým se šine pomaleji,
jde stopou mojí vyplašený strach.
I v duši je mi smutno, tíživě,
i v prsou meluzina vyčítá;
jde úzkost za mnou, tiše, plíživě,
a rána v nitru pálí odkrytá.
A mlčím.
Zas přijde jaro, není tragiky
v těch větvích orvaných a kvilu meluziny,
jsou jaro, podzim pouhými jen poutníky,
a hosty světlo sluneční, jak podzimní dnes stíny.
A není tragiky v tom smutku duše mojí.
23
Den rozbřeskne se jistě. Znovu šlehne síla.
To jen tak trochu duše se mi unavila
plodností svojí
a létem, a světlem slunce a svými nepokoji.
A proto mlčím, proto o bolestech nemluvím.
Jak míza pod korou, tak nová síla proudí nitrem mým.
Tak zajdou bolesti, jak zteří listí nad záhonem
a svým skonem
tisícům nových životů zas půdu připraví.
O takých bolestech nic básník nepraví,nepraví.
Však přijde jaro, doba nových činů,
a doba nových výpadů a bojů odvážných.
Ať tmí se park, i duše plna stínů,
však pak se básník rozhovoří,
až k slunci pošle vítězný svůj smích,
až, nepokořen, volný člun svůj oddá modravému moři.moři,
až radostně zas bude moci vyprávět,
jak znovu byl jím dobyt svět!
II.
Jak tichý déšť mi v duši chladné dny kanou.
Den dne je tišší, plašší, osamělejší.
Jen víra, že příští zazpívá píseň dosud nepoznanou,
jaks dětsky a nesměle duši konejší.
24
Píseň, píseň novou, čistou, jako deště příval,
prostou, jak dětských retů prvé záchvěvy nesmělé,
jak ve dnech ji mládí pták pohádkový zpíval,
či princezna bílá s hvězdou na čele.
Píseň, píseň novou, sladkou jako touha,
tok tonů, jak když řeka z břehů povstane,
že duše, vydechnouc poprve volně a zdlouha,
buď zemře sladkostí, anebo novým životem zaplane!
III.
Zas kvetou ocúny na lukách vyprahlých,
zas kvetou, – jako loni.
Kraj divně zadumán, tak opatrně tich
si sežehlou tvář cloní
před bledorůžovými slunce úsměvy,
a hebké léto babí
jak závoj perlošedý tam se objeví,
kam lehký dech ho zvábí.
Je podzim, jako tolikrát už v životě,
kraj spadlým listím voní.
Sta květů lilových zas pozdravilo tě –
však ne tak, jako loni.
25
IV.
Mlhy! Padají v tisících bledých krůpějí,
matných, jak perly nejdražší,
v pavučí visí, převzácných krajek ladněji,
v růžových závojích se přes tušené slunce přenáší.
Vše zmizelo, půda, listí i květy, stromy,
všechno tu kdesi jen proto je, by se mohl tajuplně třpytit
každý obrys pohádkové skleněné říše, v němž duha se lomí. –
Potom celý den bude dnes slunce svítit.
26