PODZIMNÍ MOTIVY.

Lila Nováková

PODZIMNÍ MOTIVY.
I.
Je smutno v parku, chladný vítr sáh’ na větve bezlisté, a něco tiše praská v korunách, a chvílemi kdes meluzina řve, 22 a zase zpívá píseň svištivou, výčitkou sténá, touhou pláče svou. A na západě rýsují se kmeny, jak krvavou by stuhou podloženy, to pruh je pod mraky, toť úsměv tragický, jímž slunce chodci připomíná, že zapadnout chce – jak by navždycky – když skonal den, v němž obloha je siná před zrakem čekajících ukrývala. Den skonává. Ba, smrt šla kolem právě, a šedá její rouška tísnivě tu vlála po prázdných záhonech a po rozmoklé trávě. A jak by průvod její zůstal v korunách, tak divné stíny ve větvích se chvějí. Krok pískem blativým se šine pomaleji, jde stopou mojí vyplašený strach. I v duši je mi smutno, tíživě, i v prsou meluzina vyčítá; jde úzkost za mnou, tiše, plíživě, a rána v nitru pálí odkrytá. A mlčím. Zas přijde jaro, není tragiky v těch větvích orvaných a kvilu meluziny, jsou jaro, podzim pouhými jen poutníky, a hosty světlo sluneční, jak podzimní dnes stíny. A není tragiky v tom smutku duše mojí. 23 Den rozbřeskne se jistě. Znovu šlehne síla. To jen tak trochu duše se mi unavila plodností svojí a létem, a světlem slunce a svými nepokoji. A proto mlčím, proto o bolestech nemluvím. Jak míza pod korou, tak nová síla proudí nitrem mým. Tak zajdou bolesti, jak zteří listí nad záhonem a svým skonem tisícům nových životů zas půdu připraví. O takých bolestech nic básník nepraví,nepraví. Však přijde jaro, doba nových činů, a doba nových výpadů a bojů odvážných. Ať tmí se park, i duše plna stínů, však pak se básník rozhovoří, až k slunci pošle vítězný svůj smích, až, nepokořen, volný člun svůj oddá modravému moři.moři, až radostně zas bude moci vyprávět, jak znovu byl jím dobyt svět! II.
Jak tichý déšť mi v duši chladné dny kanou. Den dne je tišší, plašší, osamělejší. Jen víra, že příští zazpívá píseň dosud nepoznanou, jaks dětsky a nesměle duši konejší. 24 Píseň, píseň novou, čistou, jako deště příval, prostou, jak dětských retů prvé záchvěvy nesmělé, jak ve dnech ji mládí pták pohádkový zpíval, či princezna bílá s hvězdou na čele. Píseň, píseň novou, sladkou jako touha, tok tonů, jak když řeka z břehů povstane, že duše, vydechnouc poprve volně a zdlouha, buď zemře sladkostí, anebo novým životem zaplane! III.
Zas kvetou ocúny na lukách vyprahlých, zas kvetou, – jako loni. Kraj divně zadumán, tak opatrně tich si sežehlou tvář cloní před bledorůžovými slunce úsměvy, a hebké léto babí jak závoj perlošedý tam se objeví, kam lehký dech ho zvábí. Je podzim, jako tolikrát už v životě, kraj spadlým listím voní. Sta květů lilových zas pozdravilo tě – však ne tak, jako loni. 25 IV.
Mlhy! Padají v tisících bledých krůpějí, matných, jak perly nejdražší, v pavučí visí, převzácných krajek ladněji, v růžových závojích se přes tušené slunce přenáší. Vše zmizelo, půda, listí i květy, stromy, všechno tu kdesi jen proto je, by se mohl tajuplně třpytit každý obrys pohádkové skleněné říše, v němž duha se lomí. – Potom celý den bude dnes slunce svítit. 26

Básně v knize Bělozářky: