SAMOTA.

SAMOTA.
Jsem zase sama po letech, jen krutá noc je se mnou. A zase, jako kdysi, příšerně mi u hlavy natřásá kadeř svou temnou a neslyšně nesmírnou hrudí bezústou dýchá a bezhlasé tony dechem loudí ze strun ticha. Jsem zase sama. Je noc. A plameny vášní a hrůzy a stesku a touhy jak před lety bijí tmu. Snad včera to bylo, – leta jsou okamžik pouhý, a hladová duše dnes právě tolik, jako před lety by chtěla. Pláč její zmírá, i výkřik hrůzy hladového těla. A chtělo by se bosou nohou tiše rozběhnout se zimou pro jakési odpuštění, a volat zpátky – co? Co zavolat? Vždyť nic není, není. U nějakých nohou bílých chtělo by se klečet, prosit, a svou duší balzámem jak vzácným je bez rozvahy rosit, rosit. 89 A koho prosit? Zač? Vždyť není žádné viny. A koho tedy prosit – pro úlevu, bez příčiny? Tma dýchá neslyšně a ticho bezhlase na nervy hraje, a hrůza hlodá, smutek leptá, kořenů se duše dotýkaje. Tak zase půjdu sama. Snad to vlastně vždycky takto bylo. Má lásko. Duše moje. Statečnosti. Zodpovědnosti. A moje sílo – – Má bytost roste tmou a zpívá. Pláč její padá od oblohy. Svým bohatstvím by pokorně chtěla umýt bílé bosé nohy. A ptá se: kde jde světem člověk nahý, kamením a trním cesty rozedraný, nenávistí, pohrdáním, úsměšky, vší zlobou světa znamenaný, jenž hořkosladký, jedem naplněný kalich života už vypil do dna, a jehož čelo ozářila, vyvýšila, úsměvem posvětila bolest plodná? A jde kdesi. V tom příboji bezzvukých vln ticha už slyším, jak kdesi v dálce nesmírné jak děcko sladce dýchá, 90 a v úzkostném tepu svého zděšeného srdce sleduji rytmus jeho kroků. Jde kdesi v dálkách, neznám, jak chodí jednou za sto roků. Vím, nepotkám ho. A on snad, stejně jako já jeho, sotva mne tuší, a jako mou, tak ve mne víra posvěcuje jeho duši. Oh, kráso, touho, lásko, moje sílo, – to stačí. Trysk ze srdcí proud krve přes svět celý – a ten cestu naši značí. Noc směje se ironicky. Čechrá si kadeř svou temnou. Jsem zase sama po letech, navždycky, jen ona je se mnou. A ve spánky mi ve vlnách bezhlasých příboj ticha bije. A v šílenství vhání mne, a zase jemně konejší nějaká divná melodie. 91