DAV.

DAV.
Hu, – hrozná doba! Kolem mne dav opic špinavých, páchnoucích, a celá smečka, na zadní se ruce vzchopíc, do vytřeštěných očí vrhá mi svůj podlý smích. V tvář kterás sáhla mi, to pohlazením být snad mělo. Je větší hnus a hrůza, nežli co v té chvíli žito? S tou dlaní opičí cos slizkého si sedlo na mé čelo a lpí to. Těch slizkých rukou kolik desítek teď vztahuje se po všem, co mám. A jak by byly kdesi čekaly, tak jedna přes druhou o nejlepší teď rve se. A furie tak sotva by se vztekaly, a bouře nejhorší tak sotva vlas by rvala, a hyeny tak sotva trhaly by srdce zkrvené, a podlost nejvyšší tak sotva by se smála, jak dovedou to bestie ty opičího plemene. Teď v dásních smrdutých cos vyzývavě přežvykují, hle – nadarmo to berou jména mojich snů; 57 jak cetky ve svou hřívu zpečenou je upevňují a ječí, s odporem když ruku bezmocně k nim pozvednu. Oh, drzý dave, z toho, co jsi u básníka shlédl, tvé ruce, dásně čeho že se nechopí? A byť se tisíckráte z tvého středu zvedl, tvá domýšlivost aspoň v představě ho ve svém kalu potopí. Je svatým něco tvojim slizkým dlaním a rozšklebeným dásním opičím? Teď smečka roste, bujní, že se chabě bráním, jak ony neslintám a zbaběle že nekřičím. A s hrůzou cítím, že už vládnou rukou mojí jejich gesta, a tvář mou hyzdí jejich drzý pošklebek. Což nutno stát? Což uzavřena cesta? Už všeho dotkly se – což stoupne jejich vztek, když vykročím? Pod nohou cítím prsty zadních jejich rukou, a jak se bráním, biju dlaně oslizlé, jež ve tváře mne bez ostychu tlukou. A s čela stírám sliny jedovaté, zlé. Však vyjdu z lesa; až se octnu kdesi, kde mlsek nezraje, kde měli by snad hlad, 58 po sporých krocích opustí mne jistě běsi, a z dálky budou škodolibě řvát. A smát se podle nad vítězstvím budou a tleskat oslizlými dlaněmi. Až unaví se, až pak stichnou nudou, při opičích svých hrách už pro mne oněmí. Tak dlouho půjdu pouští, až se voda zjeví, tvář omyju a zneuctěné srdce očistím. Pak, noho, míst těch chraň se, opičími řevy kde vzduch se chvěje, vůně prchly před tím davem páchnoucím. Jdi davem stranou, básníku, a zahal tvář si zcela, a odvrať ji, když kdosi zařičí, by na tvém smutném čele slizká ruka neulpěla a zrak se nezakalil slinou opičí. 59