SVOJÍ MÁMĚ.

Lila Nováková

SVOJÍ MÁME.SVOJÍ MÁMĚ.
I.
Za celý svůj život, kam mi pamět sahá, nikdy jsem tě takto neviděla, mámo moje drahá. Tvoje šedé, stářím vybledlé už oči v zvláštním nadšení se od not ke klavesám točí, je v nich vroucí, divné, tiché naslouchání, jak by k duši tvojí snášelo se odkuds požehnání, jež jen ty tvé bledé, staré oči pochopují. Jak zpod prstů upracovaných se tony z klaves vynořují, všechno mizí z duše ti, co jako prach ti na ni usedalo, když se všechno v žití ironicky tobě v oči smálo, touhy tvoje trhalo a házelo je na zem, když jsi bolavé své nohy vlekla kamenitým srázem, tmou a hrůzou, bezradostně, posléz s touhou prostou, nechť ti aspoň děti zdrávy k svému štěstí rostou. 81 A když i té touze posmíval se život-omyl, a tvým dětem kmínek neznatelně u kořenů zlomil, jen tvůj ret se bolestivě sevřel němý, když se strůmek zvolna zvadlý chýlí k zemi. Bídou šla jsi, hořkost plným douškem pila, ztvrdla, zkřivila se krásná tvoje ruka bílá, čas a život spojilispojily své zlomyslné síly, aby z tvojí tváře všechny měkké rysy vyplenilivyplenily. Ani zásvitu ti štěstí, tepla slunce žití nepodalo. Mámo moje drahá, to mi zoufale hruď rvalo, když tvé staré prsty znovu po dvaceti letech ve klavesy bily, a tvé oči nad Beethovnem divně zazářily, a tou melodií, chvějnou rukou hranou, zrazovala jsi mi touhu svoji všechnu nepoznanou, vše, co v dušíduši tvojí hárávalo, jako ve mně, v symfonii pathetické zazpívalo jemně, jak když na zemi se mák poslední začervená, jak když suchá travka zatřpytí se v slunci ojíněná, 82 jak když stříbrnou svou píseň zahrá babí leto opalisující, když se v dlouhých vláknech táhne po vrásčité země líci, jak když na sežloutlé listí fontána své perly hází, když už na hladině hýřivě se slunce neobrazí – mámo moje smutná, stará mámo moje drahá, – neviděla jsem tě tak, kam moje paměť sahá. 83 II.
NAD FOTOGRAFIÍ.
Maminko moje, dvaadvacetiletá, máš dětskou, kulatou bradu a sladká ústa, před ucho z hladkých vlasů ti pramének slétá, a oči zahleděny kamsi, zkad víra v krásu vzrůstá. Maminko moje, nejsem ti snad podobna ani, někdo to tvrdí a jiný to popírá. A přec mi slzy vytrysknou z nenadání, když zřím, jak stejně důvěřivě zrak náš se dálkám otvírá. Hledím na tvé oči, kamsi stranou, vzhůru zahleděné přes vrchy sedmeré a hloubku sedmerých moří. Ať přes nás život s bolestmi a špínou ještě bezohledněji se žene, – maminko moje, tam přece jen věčný oheň hoří. A všechny naše touhy a prosby, ozáblá hoře tam sedí kolem ohně, děvčátka bílá, důvěřivá, 84 a oheň, jenž vysoko plane přes poslední vrch a moře, jim bezmocné, chladné ručky rozehřívá. Maminko moje dvaadvacetiletá, ty věříš ještě v svět celý, já už jen v sebe věřím. Očima tvýma, jež se tehdy v dálku zahleděly, svou víru měřím. 85

Básně v knize Bělozářky: