NÁŠ VZDOR.

NASNÁŠ VZDOR. (Nad Kupkou.)
Spár zaťat, čelo vzhůru k nebi týčí, a nezavírá očí, třeba do nich věje vír odvěký od nebetyčných hor, jen símě každé myšlenkové epopeje, jež zanes’ vír, mu ze zřítelnic klíčí – náš vzdor. Od slavné chvíle té, kdy zrodila se myšlenka božská v malé hlavě člověkově, a jako slunce vyšla nad obzor, nad bahny včerejška ční skalném na ostrově, jí ozářen v své divuplné kráse náš vzdor. Co přišlo otroků a chtěli býti vládci a jako zákon svoje sliny vnutit chtěli, nad padlým vítězný už vedli spor! Stál na skále, jak strážce silný, bdělý a spár svůj tajný vetkl v lebku svatokrádci náš vzdor. A není negací, či bořitelem, a není zoufalstvím, a není resignací, 100 a nebuduje vzdušně bez podpor. Jen ztrouchnivělé stupně svojí nohou zvrací, když vzepnul se, výš staví nad svým čelem náš vzdor. Cest není, které by jej unavily, a není výšek, jichž by dorůst nedovedl, a kdos-li postaví se na odpor, tím kýženějším je mu, aby boj s ním svedl a bojem tvrdnul, nové čerpal síly náš vzdor. Jej poutá vesmír neohraničený, jen vůle bezmezná své překážky mu klade, a pánem je mu volný lidský tvor. Svobodě jeho jenom slouží, věčně mladé, sám nepoddán a nikdy unavený – náš vzdor. Jdem kamsi vzhůru, tam, kde slunce vzchází, to světlo pravdy, myšlenku jež božskou křísí a červánkem nám kyne s blízkých hor. Až na nich staneme, hor nových na obrysy nám ukáže ten, kdo nás doprovází – náš vzdor. 101