I. Jeli jsme krajem tvých Konfessí.

Lila Nováková

I.
Jeli jsme krajem tvých Konfessí.
Jeli jsme krajem tvých Konfessí.
Ukazoval jsi mi věžičky za lesy, městečka v rovině šíré, zalité podzimním jasem,jasem. Jmenoval jsi je, jakoby děti svoje, laskavým hlasem. A ve tvých očích zlatavý, měkký odlesk se chvěl.chvěl, to že jsi všem starým bolestem odpouštěl, a že jsi, dojat, radostí vzpomínal, jak ti je život jako koberec z chudobek a šípkoví stlal. A jako bys byl mluvil: bývalo, bývalo, kamení na cestách dost, radostí pramálo. Nu což – tu je ten kraj, podzim jím lehce dýchdých. Je smutek na dně všech věcí vezdejších. – A řek’ jsi: Je nutno jen v sebe věřit. A platit statečně u starých mýt. – Pak přišla Praha, – koleje do šíra. Továrny. Na všem reklamní štít. Ruky stisk. I tady je slunce. Básníku, díky, půjdu se znovu bít.
33