Ó, MATKO!

Lila Nováková

Ó, MATKO!
Kam oko dohlédne, kam duše zajde v snění, tvé rozkládá se tělo rozkochané. Slunce plane a líbá vášnivě tvá ňadra divuplodná, ty, sladká, svodná, se lehce chvěješ ve svém opojení. Vše ke žni dozrálo, tvá dlaň se rozevřela, a s čela pot člověk stírá, sbíraje na slunci tvoje dary. A tehdy znovu skryté v hloubi zdroje zas napájejí všechny drobné cévy, jsou brázdy novým zrnům připraveny. Na žhavém slunci dozrává plod révy, a jasným jejím listím ověnčeny podhorské stráně, to tvoje, sladká, hrdé, smavé skráně. A píseň zní, bez taktu, beze slova, jen melodií muší strunka ocelová. Pak v ráz se setmí, mrak svým mávl křídlem nad rozjásanou, rozzpívanou zemí. Dvou živlů stal se zřídlem a oheň s vodou pory leje všemi. 74 Tvá hruď se chvěje, vše se chvěje, matko, pták na větvi, lán klasů zralých, stromy v poli. To není hrůzou, rozkoší je všemu sladko, a vášeň zmítá tělem tvým i klasů stvoly. V té rozkoši, se kterou mne teď obejímáš, a vášní znavená a zpitá před mnou dřímáš, teď chápu rozkoš matek zašlých časů, když synu rozkvetlému milenkou se stala, když rukou chvějící se hrávala si v jeho vlasu, a na ňadrech, z nichž ssála ústka malá, ret vášní žhavý stanul ve pocelu, – a jak kdys život, rozkoš dala jeho tělu. Ó matko, milenko, ty věčně mladá, jež znovu pučíš, rozkvetlá když růže zvadá, a poupě svoje podáváš, jak ňadro retům děcka – jak život dalas kdys, tak mou teď vášeň tvoje všecka. 75