TY MOJE SLADKÁ PŘÍTELKYNĚ...

Lila Nováková

TY MOJE SLADKÁ PŘÍTELKYNĚ...
Ty moje sladká přítelkyně šedomodrých očí a krásných bílých rukou, myslíš, že už žádná bolest nezotročí a nepokoří mukou ty nové, čisté lidi, kteří zdědí krásu naši? Myslíš, že snad budou ochuzeni o všechna naše těžká vítězství, že snad my, šťastní Messiáši, jim darujeme prosté probuzení v den slávy, bez východu, jímž se mladé slunce stkví? Ty myslíš, těžkou sněť že stromu jen si nahnou a rukou neznavenou po ovoci sáhnou, jež plodem je všech našich bolestí, a nikdy že jim nezachvěje duší touha odbojná, tak závratná, tak těžce opojná, jež vítězství všech byla předzvěstí? Ty myslíš, že po těžkém rozporu a sterých bojích, jež nás zúrodnily, už žádný vrch se nezjeví na našem obzoru, že sluncem, květy cesta jde ku neznámému cíli? Oh, neboj se, ten nový člověk, sen náš poslední, se zrodí také kdesi pod horami, 71 a před dnem přijde, čekat budebude, než se rozední, i soumrak noci jeho naplní jej mátohami. A naše rovina, toť jenom úpatí hor jeho, ke kterým my dojdem do večera. On z rána stoupat bude, opojí se závratí, i jemu pod nohama rozevře se propast sterá, a mnohá krůpěj krve jeho nohou na útesy skane, než dojde vrcholů, tak bohat, jako my. I jemu potom slunce slavně nad mlhami vstane, on poslední svá pouta rozlomí a písní vítěznou i on svůj den si zasvětí. A věř, že snad ta píseň k mrtvým srdcím našim zaletí. 72