KDYŽ SE ZEMÍ MLUVÍM.

KDYŽ SE ZEMÍ MLUVÍM.
Má země, když potok z jara zahrčí bujněji, když první travnatá stébla se nalejí, pak s tebou mluvím. Když sýkora usedne na holou sněť a se stromu sousedního si vyzpívá odpověď, pak s tebou mluvím. Když sasanky zvednou s úsilím loňské listoví a prvému slunci vstříc rozevrou kalich sněhový, pak s tebou mluvím. Když po obzoru klidné obrysy koňů a volů za pluhem jdou a rozsévačova ruka vážně se kývá nad hrudou, pak s tebou mluvím. A potom, země, potom, když léto kypí všemi tvými žilami 67 a všechno tvoje tvorstvo závratí sladkou omámí, pak s tebou mluvím. Když prchavý závoj chvěje se nad žitem, zmítaje se ve vášni pod slunce plamenným přísvitem, pak s tebou mluvím. A večer, kdy ptáci utichli konečně, kdy pod tisícerými hvězdami z hluboka dýcháš horečně, pak s tebou mluvím. A když v chorovodu všech světů, v jejich zvonech zaznívá dětsky tvá sýkorčí písnička o třech tonech, pak s tebou mluvím. „Máš i své chvilky rodičky znavené, když podzim nad slétajícím listím bolestí vzpomene...“vzpomene... „MášMáš i svůj úsměv tragický, několik vášnivých gest, když blesk tebe políbí na pouti s oblačných cest...“cest... „MášMáš i svou hrůzu za nocí bezhvězdných, kdy čímsi podivným zakřiknut, tepot srdce ti stich...“stich... 68 „MášMáš cestu vytčenu, máš jistě i konečný cíl, máš podíl svůj ve vesmíru od dob, kdy chaos se rozproudil...“rozproudil... „VšakVšak trpké úvahy o bezsmyslnosti všeho člověku ponech – máš v hymnu vesmírném svou sýkorčí písničku o třech tonech...“ Tak k tobě mluvím. 69