CO NENÁVIDÍM.

Lila Nováková

CO NENÁVIDÍM.
Dvojí lidi nenávidím. Nenávidím ony lidi, kteří s pochroumanou míchou, ochablým a vymačkaným, k stupidnosti vymrskaným zbytkem obsahu své lebky udávají všemu ton: myšlenkám i novým mravům. S myšlenkami koketují, náhodou jež zabloudily přes hranice naší vlasti (ovšem, jenom od západu!), náhodou si čirou sedly pod lbí prázdnou, dutě znící, ztuchly tady českým vzduchem, a pak straší neodbytně, jako roje netopýrů po všech sýpkách vybraných. Jenže při tom – ku podivu – slečinky té společnosti nebojí se netopýrů, bizarní tu havěť nosí klidně ve svých frisurách. Je to cháska: krásní lidé! 61 Osmnáct když tak je roků chlapci, nebo děvčeti, málo ví a leccos cítí, unaven je bez činnosti, vše mu prázdno, vše ho nudí, obzor, čímsi zatažený, hrozí, že ho neprotrhne nikdy slunce zářící, všechny květy – matných barev, všechny touhy jako zpity, bez cíle a bezvědomě klopýtají kudy – tudy, jak se náhodou krok šine. Ano – kravatky a botky o vysokých podpatcích – hoši hlavy pozvédají, by je bylo viděti, slečinky pak smutně váznou ve skulinách dláždění. Jenže všem jim přijde doba, kdy se pěkně probudí, promnou oči rozespalé, rozběhnou se v jasný den – třeba potom plešatěli v kancelářích, továrnách, nebo tloustly spokojeně v rámci ložnic manželských. 62 To jsou lidé obyčejní. Krásné rozlišíte tím, že si dobu popubertní – tuze je to intresantní! – do konce dnů protáhnou, spleen a nechuť usadí se nad celým jich životem. Modou je teď, sám-li nevím, co chci, kam jdu, proč tu jsem. Modou je, být ateistou po některý z včerejšků, klaněti se panteismu, náhodným všem jiným -ismům mechanickým kýváním, – tak se pěkně vyznačují roztomilé figurky, jimiž Čína zásobuje antiquitní závody. V posled zastaví se hlava, která zatím zapomnělazapomněla, proč se vlastně rozkývala, bradou vpadne trochu v dolík, nebo trčí nosem vzhůru, nežli přijde paní moda, porcelánky vezme s sebou v šero římských katedrál, hladkolící opatové 63 kde svá mají kázání pro zástupy krásných lidí. Tato modní manie pak potrvá snad trochu déle, skýtáť posic intresantních do nevyčerpání skoro – pracovala na nich umem po staletí dlouhá pilně svatá církev matička. Jak jen je to pohodlně pro zástupy krásných lidí zařízeno na tom světě! Aby o vše postaráno bylo v jejich krásném žití, umění se nové rodí, které, mozkem nehýbajíc, smysle hýčká, ostře dráždí pod duhami, v katedrálách, – pod dojemnou střechou chlévů zázraky zas staré křísí, moudře, chytře rozmísí je se sexem tak mistrně, že nemůže namítati ničeho ni krásný opat, ani matky starosvětské – stádo nedokrevných, bledých, zlenivělých krásných lidí 64 pak se dráždí rozkošně. Snad to skoro závist ve mně, jež se biju ze dne na den se vším, nač jen pomyslím si. Ale věřím svému srdci a své zdravé horké krvi, když se moje ruka zvedá s hříšnou touhou, hrubou chutí, aby masky rozbíjela na stupidních obličejích, – že se moje zdravé smysle brání za ostatní zdravé, robustní a hrubé lidi proti moru, proti svrabu. – Krásné lidi nenávidím. Ale ještě jedny, kterých vedle svojí nenávisti ke všemu se ještě bojím: těch, kteří by vystačili na průměrný, pěkný život, byli otci pečlivými, rodičkami silných boků, těch, kteří by vedli v skrytu děti svoje k lepším příštím, těch, které by uměním svým, jež nám kyne od kuchyně, udržely správný poměr 65 součástek všech v naší krvi, – a kteří si rázem smyslí, že to vše je trochu málo, seberou kdes jakás hesla, odcizí se svému losu, zmaří úkol, jejž by byli ku cti, slávě všeho rodu, ku rozkvětu milé vlasti plnili až po smrt samu, a tak, kdesi živoříce, zmítáni a vyvráceni, berou darmo jména snů, které básník krví platil. – To jsou moje nenávisti. Prvými jen povrhuji, ale druhých – těch se bojím a je mi jich hrozně líto. 66

Básně v knize Bělozářky: