III. Příliš těžká vzduchu, příliš lehká vlnám, žije

Lila Nováková

III.
Příliš těžká vzduchu, příliš lehká vlnám, žije
Příliš těžká vzduchu, příliš lehká vlnám, žije
na konci kamenných výsep prý mořská vlaštovicevlaštovice. Básník tajemných září severních o ní zpívá. Pozdravuje v ní druha. Básníky také příboj o výspy bije, a se svých výší klesají na vlny, o čemsi sníce, co očima bezednýma do dálek tajemných teskně se dívá.
Jsou chvíle, kdy příboj a vlny a výspy pekelně ječí a pěna vysoko ve vzduch těžký solí stříká. V těch chvílích, kdy poletujeme pěnou osamělí, kmit drobných ptačích perutí promlouvá bezslovnou řečí, a třeba pěnou a šerem rozděleni – aspoň dva – nezapomeneme tam básník na básníka, a o všechnu rozkoš, vítězství, i únavu a úzkost a hrdou samotu druh s druhem tam se dělí. 35