LISTY „ZE ŽALÁŘE“.

Lila Nováková

LISTY „ZE ŽALÁŘE“.
[I.]
§4., 12., 36. z. z 15/XI. 67. č. 134. ř. z.
Čtyřicet osm hodin – krátký čas, však když ti za zády klíč v zámku zacvaká, a uvědomíš si, teď teprv v ráz, že za mřížemi tam ve výši plují oblaka tak volná, nespoutaná, a ti vrabci veselí, kteří krčky do tabulek drobných natahují, po střechách se tmavých, prejzových popelí, a holubi od střechy k střeše svobodně plují, a ty smíš jenom roztáhnout paže od stěny k stěně malé vězeňské cely, stát uctivě, když správce s šavličkou káže, a poslouchat, když ze dvora bzučí jako roj včelí na „luftu“ chodící podivní, prarůzní vězni, a zvykat ucho na všelijaké hlasy, – vždyť bachařův líbezně právě ti nezní, když nadávkou zalehne do rozpoutané masy! A hlad když přijde, měkký chléb ti vzbudí bolesti, oběd nedotknutý vracíš s lžicí zrezivělou. 52 Abys nebyl sám, je spousta tady neřesti a hejna různých tvorů pobíhají celou. Ze síňky táhne zápach lysolu a oknem otevřeným zvenčí vlhký chlad. Tož s lokty v klíně resignovaně sedíš u stolu a pozoruješ okénko, jímž dozorkyně chodí nazírat. Čtyřicet osm hodin – věru krátký čas! Však poslední když dozní teskně s věže, vyrazíš z cely, – vše má zvláštní, sladký ráz, a letíš ulicí, jak kůň poprve bez otěže, a příjemny jsou všechny chodců obličeje po společnosti lysolu a stinek, a líbáš – ruka rozkoší se s nimi chvěje – dva dlouhé stonky vonných, sladkých konvalinek.*) ——— *) Ty tu nejsou jen pro rým, opravdu jsem si je dne 23. února 191... blízko „věže“ koupila, v radosti nad „svobodou“. 53 II.
Procházka vězňů.
Dvůr hluboký a šerý, řada oken dolů zívá na vlhké a ošlapané dlaždičky. Mlha všecko prostupuje těžká, kormutlivá, nahoře jí unikají stromů větvičky. V rozích strážci. Do kola tu rychle, tvrdě kráčí řada vězňů. Hovor jejich zní jak bzukot včel. Vzhůru stoupá, v okna zamřížovaná se tlačí. A kdož na procházku nešli, vyhlížejí z cel. A přec slunce svítí na prejzové kryty, poslední dech zimy na okapech šedých tlí, a ti vrabci na mřížích, jako by o blankyty otřeli si křídla, s trochou jasu přilétli. Pohlédneš-li mříží vzhůru, větvičky zříš stromů, mízou kypí, pupence snad zítra vyraší. Otevřeným oknem ve klín c. k. státních domů lehký vánek sladkou vůni jara zanáší. Pohlédneš-li mříží dolů, smutný dvůr zříš vazký, teskný šum ti někam na dno duše usedá. Ostré tempo strážců nutí vězně do procházky, v jejich hovor z oken křikne kterás nezbeda, 54 lehká holka, zlodějka: Můj miloušku, – či: Plavajzníku! při tom ruku mříží na vzduch volný prostrčí. Strážce vzhlédne, rozcuchaná hlava zmizí v mžiku, oslovený sotva rameny si pokrčí. A tak zdá se tobě, jež jsi maně zabloudila pro komickou vinu do těch úzkých, stuchlých stěn, právě tak že žije celá lidská smečka milá: – vlhký dvůr je řadou smutných domů obklíčen, dokola se zbrklým tempem vězni procházejí, o radostech, strastech bezúčelně hovoří, bezohledně strčí do těch, kdož jdou pomaleji, do oken se po morálce svojí pitvoří, která z okna kývá, když ji nezří strážce bdělý, pohrává si svými falešnými vrkoči; třeba uznávané v prachu otročil svět celý, musí zmlknout, zmizet v cele, stráž když vykročí. A ti všichni vězni jsou tu ještě skoro rádi, vždyť je cesta z cely na dvůr přesně vytčena, o kus chleba každý z dlouhé chvíle bitky svádí, každá jiná touha dávno plísní zničena. Co tu chceš, ty, která žiješ mimo všechny stěny, bez morálky tam, kde nejvíc slunce svítívá, tam, kde jasný obzor, v nekonečno otevřený? Honem prchni, opusť celu, stráž se nedívá! 55

Básně v knize Bělozářky: