BYL KONEC LEDNA.

Lila Nováková

BYL KONEC LEDNA.
Pole vsákla sněhovou pokrývku. Slunce nezasvitlo na ni, ale mrtvým krajem jakýsi teplý dech proletěl. A byla v něm divná touha, a byl v něm divný smutek, a bylo v něm divné odhodlání. A cosi se hnulo. Kraj se zachvěl jako žena, která dlouho neobjala. A jako by si kraj říkal: Tak dávno, tak dávno, tak dávno....dávno... Na obzoru něco tálo. Obzor byl okem, k jehož okraji plynula veliká slza. A zachvění zaletělo až kamsi k tomu obzoru. Odválo cíp šedého pláště s oblohy, kus modra se zjevilo, a nazlátlé, bílé oblaky v dlouhých pruzích, jako krásné paže, přeletěly nad krajem. Pak soumrak přikryl všechno. Snad slza vyplynula, snad oko, udiveno čímsi, pohltilo ji. Přišla noc. 7 Nestalo se nic. Jen touhu, smutek a odhodlání vypila země, ohřátá teplým dechem. Byl konec ledna, daleko ještě do jara.