PÍSNĚ A NÁLADY
BĚLOZÁŘKY.
Z kamení zkvétá stonek dlouhý,
tvrdý je, křemenem vedly ho touhy.
Po stráni drobným květem zvoní,
z kamení bělá se letos, jak loni.
Po květu květ se rozvil bílý,
pelem je čistoty, extraktem síly.
Z kamení rostu, po svém kvetu,
na stráni obloha blízka je retu.
Obloha, kámen, já – to víme.
Mlčení na květech křemenných dřímedříme.
[5]
PÍSEŇ ODVAHY.
Svou píseň zazpívám, svou píseň nejsladší,
kterou jsem myslela, že nutno zamlčet.
Až jarních větrů van mlh závoj zaplaší,
se sluncem omládlým pyšně ji pošlu v svět.
Až ledy uvolní vzedmutou hladinu,
křiknu ji po proudu, od břehu ku břehu,
šeptnu ji potichu brázd černých do klínu,
vonících nadějí, rozměklých po sněhu.
Poroste píseň ta klasem i poupětem,
zašumí ve větru, zahřmí vám od mraků,
pták vám ji zazpívá, rozlétlý nad světem,
úrodnou vlažičkou snese se s oblaků.
S předtuchou klíčení zavzní k vám z daleka,
po zimním sdřímnutí uhodí na prahy,
nadšené povzbudí, ochablé poleká –
má píseň sluneční, má píseň odvahy.
6
BYL KONEC LEDNA.
Pole vsákla sněhovou pokrývku.
Slunce nezasvitlo na ni,
ale mrtvým krajem jakýsi teplý dech proletěl.
A byla v něm divná touha,
a byl v něm divný smutek,
a bylo v něm divné odhodlání.
A cosi se hnulo.
Kraj se zachvěl jako žena,
která dlouho neobjala.
A jako by si kraj říkal:
Tak dávno, tak dávno, tak dávno....dávno...
Na obzoru něco tálo.
Obzor byl okem, k jehož okraji plynula veliká slza.
A zachvění zaletělo až kamsi k tomu obzoru.
Odválo cíp šedého pláště s oblohy,
kus modra se zjevilo,
a nazlátlé, bílé oblaky v dlouhých pruzích,
jako krásné paže,
přeletěly nad krajem.
Pak soumrak přikryl všechno.
Snad slza vyplynula,
snad oko, udiveno čímsi, pohltilo ji.
Přišla noc.
7
Nestalo se nic.
Jen touhu, smutek a odhodlání vypila země,
ohřátá teplým dechem.
Byl konec ledna, daleko ještě do jara.
ÚNOR.
Je únor v duši, zítra už se něco stane.
Už v chvilce předchozí jsem dýchla pomaleji,
a přišly jarní vody, dravé, rozpoutané,
a kusy ledu v dálky odnášejí.
Oh, jistě už se něco stane, je tu tání,
a v hloubkách nitra u kořenů něco se už hnulo,
a s těmi ledy včera – shlédla jsem je maní –
do dálných moří moje srdce plulo.
8
VŮNĚ.
Dnes v okno se mi vedral vůně proud.
Je jaro. Na polích se vlhké hroudy rozpadají.
Zkad vůně ona – těžko uhodnout.
Či narcisy a jacinthy tu kdesi kvetou v kraji?
Je řeka šedá, krami spoutána,
jež v nečisté se hory kolem břehů nakupily.
A přec už tady v křoví od rána
pták se sluncem se pozdravuje zvučně, ze vší síly.
Ta divná vůně – odkud vanula?
To život kdesi rozkvet.Tak to vlastně vždycky bývá.
Když nový zítřek klíčí z minula,
kol duše přeletí mi vůně neznámá a tklivá.
9
LALA, LALALA...
Tak jsem si, dušičko, kolikrát myslela,
jaká jsi za léta scvrklá a svrásčilá.
Všecko že tlačí tě na půdě skoralé,
že i to sluníčko líbá tě nedbale.
A zatím – vždyť ty jsi planý mák na mezi,
vyrůstáš, zdviháš se k zlatému vítězi.
Ba, že jsi droboučká, ba, že jsi svrásčilá,
vždyť jsi se, chudinko, před chvílí rozvila!
Napneš své lupeny, na slunci zasvítíš,
rosy se napiješ, světlem se nasytíš!
Už nad tvou náručí v slunci se třepotá
sladká a zpozdilá písnička života.
10
DÉŠŤ.
Květnový dešti, splýváš tak tiše a laskavě,
jak když se k matce tulí děcko buclaté,
napolo s vášní, napolo v obavě,
tak splýváš po trávě do hrudy vyhřáté,
promlouváš mazlivě k zárodkům klasů:
Na slunce dost je času!
Životní dešti, – což, mám ti žehnat, nebo ti lát?
Zdá se mi, květen že dávno už uplynul.
Kořeny počnou přec pomalu uhnívat!
Kdybys tak aspoň nebyl půl slz a jedu půl!
Či mám ti věřit, co šeptáš do šer a do zápasů:
Na slunce dost je času! – ?
11
OVES.
Modravý ovse na severní straně,
zas zvítězils už letos nad plevelí
a zas se vlníš, jak by měkké dlaně
nad tebou v laskání se zapomněly.
Rok po roce se dereš nad kamení,
rok po roce se s bujným pýrem rveš,
a zas se v slunci klasů kštice pění –
co mi to všechno, ovse, vsuggerovat chceš?
Kamením možno prodrat se, pýr přerůstati,
a přijde léto, život v klasy vymetá,
a budou chrpy modrat se, mák rudě pláti –
to bude všemu chudá, ale přec jen odveta!
12
CO BOLESTÍ...
Co bolestí na mladou hlavu žití nastlalo,
až se v ní někdy myšlenky pletou!
Dušičko moje, nedej se pokořit ani za málo!
Na zahradě růže kvetou!
Bezohlednost a nízkost na cesty kamení naházely,
únavou neklesej, duše moje, ani v taji!
Slunce poházelo zlatem obzor celý,
šírá pole před okny zrají.
Všechno lze přebolet, čas nové dá síly.
Růžemi ověnčíš zjasněné skráně,
a žně v kraj bohatý když se přiblížily,
zrn zlatých v svět poneseš plné štědré dlaně.
13
LETNÍ PODVEČER.
Dnes ulice tak divně voněla a vřela,
kol tváří chodců dech vál růží uvadlých
s květů akatových, sláva jejich mřela;
a v duši mojí všechen všední hovor stich.
Tak divně bylo mi, dnů dávných píseň zněla,
kdy všechno dráždilo, jak demonů roj zlých,
dech ulice a květů, ruka rozechvělá,
jež náhodou se zpola dotkla šatů mých.
A divem všechno tálo v tomto okouzlení:
ta léta přešlá, bolesti i moudrost zvyku,
i úvahy, jež ve zralou se mysl derou.
Zas život neznámý a obávaný pění
se kolem mne, a na několik okamžiků
jsem tesknou, roztouženou lidskou efemerou.
14
ŠÍRÁ HANÁ...
SíráŠírá Haná,
vlasti mého dětství požehnaná.
Do nedohledna se vlní kadeř klasných stvolů.
Rovina je tichá, hebká, jak dlaň bez mozolů.
Po ní v dlouhých akkordech se vlní píseň táhlá.táhlá,
jak by kantůrkova ruka ve klavesy sáhla,
ve vesském když kostele za svátečního odpoledne
v tichých proudech slunce ku varhanům sedne.
Morava své lokte v šírých polích rozevírá líně,
voda její divného si něco šeptá v rákosiny stíně.
Nekonečná rovino, mé nekonečné touhy matko,
na tebe teď vzpomínám a je mi smutně sladko.
Teskně zadumaná melodie vesských varhan měkce plyne.
HanaHaná moje nekonečná, – tu je všecko, všecko,všecko jiné...
15
OH, MALÝ POHÁR DEJTE MI!
Je možno padat jako proud
a přes okraj se valit,
když malý pohár nalit,
v zem bez reptání zasáknout.
A možno na dně zasychat
ve fantastické vase,
při bezúspěšné snaze
jí výplň duší svojí dát.
Oh, malý pohár dejte mi!
Má duše zemí dýše,
a vykypí-li z číše,
vždyť zas jen v hroudě oněmí.
16
MLČENÍ.
Znám nehezké, úzké rety,
zbožňuji jejich mlčení.
Za dlouhé, steré věty
promlouvá toto mlčení,
akkordy tisícerými
line se toto mlčení,
vůněmi nejsladšími
vlní se toto mlčení,
rty úzké promluví-li,
poruší svoje mlčení,
hlas nyje vzpomínkou, kvílí
a touží po svém mlčení.
17
NA KOLE ČASU.
Uprav si v duši zmučené
všechno tak lehce a snadno.
Osud ti přece jen řekne: Ne!
Život tě snese až na dno.
Duše se hrůzou zatřese:
co vše se na dně tam šklebí!
Mlč. Snílkem-lis, srdce tě vynese
na nové lásce až k nebi.
OBLÁČKY.
Obláčky, obláčky,
růžové, bělavé, zářící sluje!
Kam s vámi na táčky
omladlá, zjásaná duše má pluje?
Vzpomínám na mlád ,mládí,
kdy jste mi bývaly hrady i draky;
18
obraznost zavádí –
já ve vás vídala princezny taky!
Bývalo, bývalo –
kdysi jsme sedali s ručkama v klíně,
mládí nám zpívalo,
a vy jste oblohou pluly tak líně!
Hrady a princezny!
Kam jsme to od těch dob, duše má, došli?
Mládí sen vítězný
na toulku výzkumnou oblohou pošli.
Zázraky uvidí –
lev tlapy natáhl k divému skoku,
zvolna se uklidí –
a už zas palma mu vyrostla z boku!
Obláčky, obláčky, –
dosud mi v duši hrá nezmarné mládí.
K zázrakům na táčky
ve shlucích růžových, beztvárných svádí!
19
VIDĚLA JSEM...
Viděla jsem dva smaragdové broučky,
milovali se,
a houpali se na stéblu trávy.
Svítilo slunce
a mušky sladce bzučely.
Děkuji vám, smaragdoví broučci,
že milovali jste se,
houpajíce se na stéblu,
když jsem šla mezi poli
pod zlatým sluncem.
Milujeme-li se nyní s mým hochem,
houpe se pod námi zelené stéblo,
jsme dvěma smaragdovými broučky,
koupeme se ve zlatém moři světla,
a bzučí nám sladce mušky.
20
VLAK.
Vlak nocí se řítí
z ničeho v nic.
Chtěl bys tak jíti
propastem vstříc.
Kolem je všechno cizí,
smysl ti všeho mizí,
nemyslíš, netoužíš,
v snění se nehroužíš,
sleduješ nárazy kolejnic.
Vlak nocí se řítí
z ničeho v nic.
Kol oken svítí
roj létavic.
Je smysl všeho jeden:
kolejí starou veden,
řítíš se v prázdnotu,
dávaje životu
bezduchý pohled svých zřítelnic.
21
NA STARÝ MOTIV.
Před tváří nebes srdce moje žhavé
na dřevo kříže nelítostně vbito.
Kolikrát zatkly se v ně spáry dravé –
tak zmučeno, že sotva samo ví to.
Jen sejměte ho, až se stmívat bude.
Zda mrtvo – stejně vy se nedozvíte.
Proud ještě tryskne žhavé krve rudé,
až kopí v jeho rány potopíte.
PODZIMNÍ MOTIVY.
I.
Je smutno v parku, chladný vítr sáh’
na větve bezlisté,
a něco tiše praská v korunách,
a chvílemi kdes meluzina řve,
22
a zase zpívá píseň svištivou,
výčitkou sténá, touhou pláče svou.
A na západě rýsují se kmeny,
jak krvavou by stuhou podloženy,
to pruh je pod mraky, toť úsměv tragický,
jímž slunce chodci připomíná,
že zapadnout chce – jak by navždycky –
když skonal den, v němž obloha je siná
před zrakem čekajících ukrývala.
Den skonává. Ba, smrt šla kolem právě,
a šedá její rouška tísnivě tu vlála
po prázdných záhonech a po rozmoklé trávě.
A jak by průvod její zůstal v korunách,
tak divné stíny ve větvích se chvějí.
Krok pískem blativým se šine pomaleji,
jde stopou mojí vyplašený strach.
I v duši je mi smutno, tíživě,
i v prsou meluzina vyčítá;
jde úzkost za mnou, tiše, plíživě,
a rána v nitru pálí odkrytá.
A mlčím.
Zas přijde jaro, není tragiky
v těch větvích orvaných a kvilu meluziny,
jsou jaro, podzim pouhými jen poutníky,
a hosty světlo sluneční, jak podzimní dnes stíny.
A není tragiky v tom smutku duše mojí.
23
Den rozbřeskne se jistě. Znovu šlehne síla.
To jen tak trochu duše se mi unavila
plodností svojí
a létem, a světlem slunce a svými nepokoji.
A proto mlčím, proto o bolestech nemluvím.
Jak míza pod korou, tak nová síla proudí nitrem mým.
Tak zajdou bolesti, jak zteří listí nad záhonem
a svým skonem
tisícům nových životů zas půdu připraví.
O takých bolestech nic básník nepraví,nepraví.
Však přijde jaro, doba nových činů,
a doba nových výpadů a bojů odvážných.
Ať tmí se park, i duše plna stínů,
však pak se básník rozhovoří,
až k slunci pošle vítězný svůj smích,
až, nepokořen, volný člun svůj oddá modravému moři.moři,
až radostně zas bude moci vyprávět,
jak znovu byl jím dobyt svět!
II.
Jak tichý déšť mi v duši chladné dny kanou.
Den dne je tišší, plašší, osamělejší.
Jen víra, že příští zazpívá píseň dosud nepoznanou,
jaks dětsky a nesměle duši konejší.
24
Píseň, píseň novou, čistou, jako deště příval,
prostou, jak dětských retů prvé záchvěvy nesmělé,
jak ve dnech ji mládí pták pohádkový zpíval,
či princezna bílá s hvězdou na čele.
Píseň, píseň novou, sladkou jako touha,
tok tonů, jak když řeka z břehů povstane,
že duše, vydechnouc poprve volně a zdlouha,
buď zemře sladkostí, anebo novým životem zaplane!
III.
Zas kvetou ocúny na lukách vyprahlých,
zas kvetou, – jako loni.
Kraj divně zadumán, tak opatrně tich
si sežehlou tvář cloní
před bledorůžovými slunce úsměvy,
a hebké léto babí
jak závoj perlošedý tam se objeví,
kam lehký dech ho zvábí.
Je podzim, jako tolikrát už v životě,
kraj spadlým listím voní.
Sta květů lilových zas pozdravilo tě –
však ne tak, jako loni.
25
IV.
Mlhy! Padají v tisících bledých krůpějí,
matných, jak perly nejdražší,
v pavučí visí, převzácných krajek ladněji,
v růžových závojích se přes tušené slunce přenáší.
Vše zmizelo, půda, listí i květy, stromy,
všechno tu kdesi jen proto je, by se mohl tajuplně třpytit
každý obrys pohádkové skleněné říše, v němž duha se lomí. –
Potom celý den bude dnes slunce svítit.
26
ANDANTE.
Když klaves se ruka citlivá dotkne, byť maní,
vzbouzí cos divného všech tonů na dně,
zní v duši mi píseň, sladká jak umírání,
a právě tak omamná zrádně.
Něco se tehdy – víš, tehdy! – předčasně narodilo,
a my jsme to nosili na svých neobratných rukou.
Kdes v divných dálkách světýlko zasvítilo,
a my jsme na ně dýchali srdcí svých mukou.
Předčasně zrozené zemřelo, bludička v dálce shasla,
nám ruce neobratné v úžasu klesly,
a srdce zmučená jak ptáčata smutně se třásla,
a rety div že ne kletby za zašlým nesly.
Čas moudrostí svou sladkou se zapoměnímzapomněním všechno zahladilizahladily,
však to v něm zapsáno: my čemusi spolu život dali,
a v dálkách třeba bludičku jen spolu rozsvítili.
(Dnů všedních snad bolestí duše se polekaly).polekaly.)
27
To všechno, co tehdy bylo krásně žito,
se stalo sladkou, omámivou písní.
A tu si, v klavesách když zašumí to,
má duše s díkem oddaným a vroucím znovu vysní.
28
JEDNOU CESTOU.
Jdou lidé dva životem, světlem i tmou.
Tu haraší písek, tu vlny se dmou.
Je cesta stejná, slev neskýtá,
přec každý z nich jinak klopýtá.
A nestejné zjevy honí se jim
pod víčkem těžce sklopeným.
Ten úsměv skrývá s touhami,
tu řasa zvlhla slzami.
Čím v duši jedné radost vykvétá,
to druhá beznadějí rozmetá.
Když jeden najde těžce svůj klid,
zná druhý jej snadno porušit.
A když si v oči s úsměvem pohlednou,
slz vlny se z hlubin obou pozvednou.
29
Jdou cestou dva, jdou z posledních už sil,
jen proto, druh že se druhu zaslíbil.
Jdou, tápají jednou cestou úmorně,
a smutné si ruce líbají pokorně.
A na tesy té cesty kamenité vkládají
druh druhu pod nohy srdce své potají.
30
POSLEDNÍ VŮLE.
Nezemru-li z jara, schovejte můj popel na chvíli.
Potom z jara, až se první skřivan nad zoraná pole vznese,
nad prvním se květem mihnou bílá křídla motýlí,
na stráni zas petrklíč si uschlé listy s zlatých očí střese,
až už bude jisto, že je tady doba nových rozpuků a vůní,
mého srdce popel vezměte a zaneste ho na zoranou hrudu,
otevřete urnu moji rukou nerozchvělou na výsluní.
Černou zemí, drahou černou zemí vstřebána tam budu,
očištěná, oproštěná, osvobozená a bezbolestná, hodna toho.
Moje srdce vzroste potom, k slunci klasem znova vstanevstane,
a že hořelo tu celým žitím, milovalo mnoho,
rudým mákem vedle chrpy v poslední svůj úsměv vzplane.
31
TVOJE DVĚ PÍSNIČKY.
Až umru, hochu, odvez moje tělo cestou tou,
jíž moji otcové už přešli po dvakrát.dvakrát,
a tam, až rakev snoubiti se bude s tmou,
mi, prosím, nedej ani na varhany hrát.
Vem’ z naší zahrady květ, či hrst zeleně,
anebo suché listí, co dá právě čas.
Hoď mi to tam, a zpívej stlumeně:
„Za tichých nocí“ – falešně, jak dovolí ti hlas.
Až popel dají ti, jeď domů, vrať se k nám.
(Co s popelem – víš, chci, bys zahradě ho dal.)
A až s ním půjdeš do kopečku ke dvířkám,
křič z plna hrdla: „Bol by Jánošík bojoval!“
32
Z DENNÍKU.
I.
Jeli jsme krajem tvých Konfessí.
Jeli jsme krajem tvých Konfessí.
Ukazoval jsi mi věžičky za lesy,
městečka v rovině šíré, zalité podzimním jasem,jasem.
Jmenoval jsi je, jakoby děti svoje, laskavým hlasem.
A ve tvých očích zlatavý, měkký odlesk se chvěl.chvěl,
to že jsi všem starým bolestem odpouštěl,
a že jsi, dojat, radostí vzpomínal,
jak ti je život jako koberec z chudobek a šípkoví stlal.
A jako bys byl mluvil: bývalo, bývalo,
kamení na cestách dost, radostí pramálo.
Nu což – tu je ten kraj, podzim jím lehce dýchdých.
Je smutek na dně všech věcí vezdejších. –
A řek’ jsi: Je nutno jen v sebe věřit. A platit statečně u starých mýt. –
Pak přišla Praha, – koleje do šíra. Továrny. Na všem reklamní štít.
Ruky stisk. I tady je slunce. Básníku, díky, půjdu se znovu bít.
33
II.
Na leta hledím zpět. A lecos přešlo v životě,
Na leta hledím zpět. A lecos přešlo v životě,
co zranilo, čím člověk rost’, co květem zavonělo.
Na kouzlaplnou chvíli, kdy mé mládí pozdravilo tě,
a zbožnost sladká pokorně tak sklonila mé čelo,
na chvíli tu, můj básníku, si do dnes vroucně vzpomínám.
Je dávno tomu, let už přešla řada šerá.
A cítím, všechna síla, sebedůvěra že kotví tam,
a odnikud že taká sladkost novyvěránevyvěrá,
jak z okamžiků všech, kdy na dálku jsi pozdravil
a řek’ své – ano, když se duše ptala úzkostlivě
u rozcestí svých těžkých cest na radu za zoufalých chvil.
Vím, na mých cestách pohled tvojich očí leží snivě.
Jít světem sama, tebe přítelem svým mít,
své zrání dělit dle těch chvil, kdy dotkli jsme se duchem,
smět hlavu unavenou pod tvou rukou naklonit, –
můj sladký básníku a bratře moudrý, v světě bezcitném a hluchém
34
jsem boháčem, a třeba smutná, hvězd všech nesu v duši svit,
a živím moudrost v sobě, jejíž zrnko ty jsi sil,
a tepla zdroj, jejž ty jsi zapálil,
a za ten dar, vím, životu už možno leccos odpustit.
III.
Příliš těžká vzduchu, příliš lehká vlnám, žije
Příliš těžká vzduchu, příliš lehká vlnám, žije
na konci kamenných výsep prý mořská vlaštovicevlaštovice.
Básník tajemných září severních o ní zpívá.
Pozdravuje v ní druha. Básníky také příboj o výspy bije,
a se svých výší klesají na vlny, o čemsi sníce,
co očima bezednýma do dálek tajemných teskně se dívá.
Jsou chvíle, kdy příboj a vlny a výspy pekelně ječí
a pěna vysoko ve vzduch těžký solí stříká.
V těch chvílích, kdy poletujeme pěnou osamělí,
kmit drobných ptačích perutí promlouvá bezslovnou řečí,
a třeba pěnou a šerem rozděleni – aspoň dva –
nezapomeneme tam básník na básníka,
a o všechnu rozkoš, vítězství, i únavu a úzkost a hrdou samotu druh s druhem tam se dělí.
35
IV.
Jít svou cestou vlastní prvá,
Jít svou cestou vlastní prvá,
cestou neznámou?
Jít jí, dokud život trvá,
nezlekat se tmou?
Nezlekat se náhlým jasem,
ani hroty skal?
Věř, že dosud takto šla jsem.
Teď mne smutek jal.
Tvrdě snášíš cesty chudé,
dobré, jako zlé. –
Najednou ti v rukou zbude
srdce ustydlé.
Ty, jenž slyšíš vichry douti
s nitrem netknutým,
co jsi dělal na své pouti
s pyšným srdcem svým?
Což tam vždycky něco bylo
ve tvé samotě,
co i srdce opojilo,
rozehřálo tě?
Není dnes snad tvoje jméno
středem sterých cest?
Stokrát srdce, nesmířeno,
znovu mohlo kvést?
36
Na zázračné čekám slovo,
jež dá aspoň klid.
Má snad srdce básníkovo
beznáročným být?
V.
Jdem hustě sraženým zástupem – a někdy mizíme v prostoru.
Jdem hustě sraženým zástupem – a někdy mizíme v prostoru.
Jak zvony osamělé z kraje slyšet náš hlas a jindy zpíváme ve sboru.
Jeden snadno jak zrna své myšlenky za denních žní sbírá
a širokým gestem je sije v úhor, i tam, kde země je syrá.
A jiný díla svá jak embrya bolestně v nitru nosí,
jich vývoj mu čelo nesčetnou krůpějí úzkostného potu rosí,
a když je zrodí, vzplanou horečně, zázračně hoří
na mysech nekonečných, úskalí plných moří.
A všechny nás vnitřní tajemný závan větrů od polů žene
přes vrchy a doly, tmou, zimou přes cesty přívalem vytlučené,
ne nám pro radost, však pro ty stupně kamenné, jež vytloukáme
s mozoly a krvavou stopou do úbočí hor, jichž úpatí sotva známe.
37
A na ty zbožně myslíme, kdož dovedli nás k tomuto úpatí,
i na ty, kteříž, díky našim mozolům a krvi, snadněji budou zítra stoupati.
A všichni svůj zákon jednostejný v prsou nesem: to víme,
že v každém hnutí našem jiskra věčného ohně dříme
a že jdem světem a tvoříme proto, aby lícha dneška, námi zralá,
chlebem dnů příštích vonným a živným se stala.
Nechcem být tretkami na krbech povalečů,
afrodisiakem prudkých, chorobných křečů,
pochoutkou jazyků, ochablých lukulskými hody.
My víme, že musíme skývou být a krůpějí čisté vody,
beztvárným třeba kusem rudy, těžce vyrvaným zemi,
železem pluhu, svítícím brázdami všemi,
jež vyryty na úhorech zas pro zítřejší setby a zrání.
A víra v ty zítřky, – toť vítr od polů, jenž nás žene i dává požehnání.
38
VI.
Snad jednou – a co, jednou, snad už dnes
Snad jednou – a co, jednou, snad už dnes
se posmívati budou kliky, kritici,
že přiznávám se k tomu, co jsi v duši vnes’
svou číší živou, tepem žil tvých perlící.
Snad jednou – a co, jednou, snad už teď
jde světem přebytečných lidí úsměšek;
tam na všechno si najdou přiměřenou odpověď.odpověď,
a zbádat nízkost, vyrovnávat se s ní, – stačí lidský věk?
Tys, mistře, tisíce už asi takých znal,
jimž hanba sotva kdy tvář rudě polila,
jimž pro smích Kristus, jenž svou sladkou moudrost rozdával,
i Maria, jež lepší stránku zvolila.
V mé duši kout je, – škola-li či chrám?
tvým očím pochyby tam časem přednáším.
Tam radíš klidně ty, tam rozhoduješ sám.
Snad nad tím, čím mi duše po tvém uzraje, ty nepohrdneš otcovstvím?
39
VII.
Široká řeka.
Široká řeka.
Zimní slunce nad břehem zapadlo.
Kovová voda, kovová voda.
Miliony vln, miliony vln.
Z hloubky, z masy vod prodere se každá na povrch,
místo si vynutí mezi ostatními,
zaleskne se.
Miliony vln, miliony vln.
Jedna za druhou sklouzají po povrchu,
mizí, každá jinak, všechny stejně.
Miliony vln, miliony osudů.
Některá vyskočí výš,
po jejím hřbetě zapění se tříšť –
výjimečný osud.
A zmizí stejně ve spoustě vod.
A pěna chvíli sklouzá po ostatních vlnách.
Miliony vln, miliony osudů, jeden za druhým.
Co je život?
Jedna vlna z milionů vln.
Co je člověk?
Jeden osud z milionů osudů.
Vlna, vlna, vlna za vlnou.
Vítr vane na hladinu!
Jeho dětmi jsou vlny.
Život? Lidé? Osudy? Láska? Nenávist? Bolest?
40
Hoj, básníku, ty vyšší vlno s tříští pěny na vrcholku,
co myslíš? Co cítíš? Čím trpíš? Čím se raduješ?
Bláhovče!
Kovově modré nebe, hovověkovově modré hřbety vln –
vznikání a zanikání beze stop, bez účele.
A ty pláčeš? Tebe bolí srdce?
Proč nestiskneš horkýma dlaněma to jediné,
co společným máš s ostatními vlnami?
Usměj se mu shovívavě!
Není štěstí, není bolesti.bolesti, není lásky, –
vidíš je tu někde mezi kovově modrou oblohou
a kovově modrou vodou?
Je jen jediný široký, nehybný shovívavý úsměv,
hladící Nic.
I tebe.
Miliony vln, miliony vln.
Studené nebe, studená voda, studený vítr.
Jen úsměv je teplý.
Marnost usmívá se Ničemu.
Úsměv tragika i blázna.
Úsměv básníkův.
41
VERŠE, KTERÉ SE NECHTĚJÍ LÍBIT...
KRAMÁŘI.
Pod temným podloubím mračně se černají
zatuchlé, zoufalou fadessou hlídané kotce.
A my v nich kupčíme, vzhlížíme krotce
k chodníkům zbláceným, stíny kde lhostejných chodců se mihají.
Zmuchlaná přadénka, špendlíky rezavé,
kuchyňské zástěry, náprstky, jehly.
Vlhkost tu roztáhla prsty své mazlavé,
pavučin sítě si přes pulty lehly.
Neznáme slunce a neznáme vichřice,
neznáme rašení, žeň nám je cizí.
Před zraky našimi nohou jen směsice
mění se, vyhýbá, klopýtá, mizí.
Okénka nízká jsou s chodníku blativou visí.
Sedíme v koutku a pleteme šály
za peníz laciný pro malé lidi.
Ramena vystoupla, prsty se drápy už křivými staly,
43
v očích nám dávno kdys předtuchy poshasínaly,
sotva že zažloutlou jehlici vidí.
V krámcích, v zem skrčených, den bývá krátký.
Od noci do noci takřka tu umírá blikavé světlo.
Na jeho začoudlý cylindr na sta už jepic se slétlo,
a na něm skončilo život svůj vratký.
Kupci tu přejdou jak mlčící stíny,
nestanou na klípek sousedky žvavé,
raději vyhlídnou krámek si jiný;
zastraší každého pohledy podezíravé.
Znaveni prázdnotou, fadessou žití,
s rukama skleslýma hledíme do koutka krámu.
Páchnoucí lampička zmrzele, líně tam svítí
pod zašlou ikonou v začoudlém rámu.
– – – – – – – – – – – – –
A přece třeba jen vyběhnout z ulice
na světlo sluneční do šírých polí,
větrům dát zavanout v oči i na líce,
nedbat, že někde se rve cos a bolí.
Vykřiknout ke slunci modlitbu o posvěcení,
odevzdat vlnám své ochablé tělo,
odhodit pochyby, možno že není,
k novým by rozpukům nitro zas ubité spělo.
Kraj v slunci zahoří, zazpívá touhou,
radostný život tam obejme šírý svět veliký.
My snad jen stínem se pošinem pustinou pouhou,
kramáři s veteší zpuchřelou, rzivými špendlíky?
44
V POSLEDNÍ VEČER KARNEVALU.
Hle, divné setkání – ty s dívkou dnes jsi šel,
můj zvláštní příteli, který jsi asi dávno zapomněl
na lásku moji k tobě.
Že poslední byl večer Karnevalu,
po vlhkých chodnících a v blátu kalu
se masky banalní tu a tam mihaly.
A divný večer byl, tak jeden z těch,
jež ve sníh šlehnou větrem na posměch
arjar nových nedočkavé pocely.
Stín úzkostně se k zemi tisknul stromů bezlistých,
a stínem tím jste strastných vášní svých
si nesli smutek tíživý.
Má stará láska kdesi v nitru zaplakala,
a jako cetky na úboru prince Karnevala
pláč její divně, nepřirozeně tam zachřestil.
A polí slunných vzpomněla jsem, po nichž duše touží,
a řečišť širokých, v jichž tok se, volná, hrouží,
a hrud, nad nimiž skřivani se modlí – v slunci.
45
A větrů jarních zpěv a listů na šelest,
a květy bělostné a sladkou jejich zvěst,
a zrání nových plodů – v slunci.
A kolébání klasů zlatých, plných na poli,
a znění kos, shon práce, na ztemnělé stodoly,
stád skvrny, pasoucích se – v slunci.
A listů vzpomněla jsem, sladce žloutnoucích
na starých korunách, úsměvů ve větvích,
když všechna sláva podzimu se zastkví – v slunci.
Pak pozdní mlhy, deště za dnů smutných duší táhly,
i zima se spánkem, klid sněhu neobsáhlý,
a bojů žití nových pod ním tušení.
A vším tím vřela vášeň člověkova,
ta sladká, prostá, kterou život roste znova,
po jejímž vzkypění smích dětský zazvoní.
Ta vášeň zdravá, jejíž každé objetí
se zrodem radostným zas nových, příštích posvětí,
ta vášeň, která bezstarostně hýří – v slunci.
Zas známý, těžký smutek dotekl se mého nitra.
Dnů pustých řadu zřela jsem, jichž bezradostná jitra
jdou nevítána ze zoufalých nocí.
46
A nudné dny když ke skonu se chýlí,
ty vášně smutné, strastné, z chudoby jež vyklíčily,
jdou s lidmi stíny stromů bezlistých.
Co platno nám, že kdesi svítí slunce života,
a vzduchem zrodů tisícerých vznik a zánik kolotá,
jsme přece dětmi civilisace.
A naše síla, pýcha má své chvilky proradné,
stesk duší churavých že záludně ji přepadne
za vlhkých večerů při skonu Karnevalu,Karnevalu.
Pak marné vášně bolestné své slaví vítězství,
jsou chvíle děsu to a šílenství,
jimž po právu se pouliční světla posmívají.
Jak proklatci se vášně ony plouží stínem ulic, sadů,
a klamu bojí se a rány, tuší zradu
u masek banalních, jež potkávají.
Je tolik smutku v ulicích po karnevalu za večera.
Snad všechno jinak cítil jsi ty při setkání včera,
snad pýchou odpověděls na můj údiv bolestný.
A proto jenom tolik bych ti říci chtěla:
jen trpká lítost nad vším duší přeletěla
a já ti tiskla ruku.
47
JE BÁSNÍK...
Je básník nezvedencem plným hříchu,
po cestách chodí, na něž snad jen vítr dých’,
a potká-li cos v místech málo přístupných,
nic neunikne zlému jeho pychu.
A nevábí jej příklad dětí způsobných.
Ty jejich celé trety jsou mu k smíchu!
On s novou hračkou uklidí se v tichu,
a v krátku zví už, uličník, „co je to v nich.“nich“.
Tím liší se: vše píše s velkým písmenem,
tak z všedních pojmů robí ideály,
a vratké oltáře jim staví v nitru svém.
Pak cesta přímá v nedohledné dáli
je zřejma rozbitými trety nad svahem,
a v každý dolík velká litera se zakutálí.
48
ODMĚŘUJÍ, POČÍTAJÍ...
Odměřují, počítají
rozvážliví mudrci,
kolik smí si dovoliti
básník ve své extasi,
aby nebyl nebezpečen
sobě, svému okolí,
by nezkazil dobrých mravů
vychovankám ústavů,
aby národ neodradil,
aby prospěl vladaři,
cnost a víru aby sílil,
míru vlasti posloužil.
A když nejlíp propočetli,
stanovili poměry,
medikamenty své dobré
odvažují po gramech.
Tolik hvězd a tolik modra,
tolik vzdechů, tolik slz,
tolik červené a bílé,
x – krát Nazdar! Sláva! Ach!
Vztek poctivý, přímost, hrdost
ve zvláštních pak lahvičkách
(na štítkách jsou smrtihlavy!)
opatrně chovají,
49
na lékařské předpisy jen
v malých dávkách dávají.
Takto slouží bohu, vlasti,
císaři a národu.
Čert vem’ moudré, rozvážlivé,
opatrné mudrce!
Plácnu pěkně přesvědčivě
drzou jejich pravici,
když mi sáhne po poháru
sladké, bujné extase.extase,
by ho předestilovala
v měkkou vodu okapů,
proto jen, bych nevystoupla
výše ani o schůdek,
než kde přáli by si míti
střízlivého básníka.
A kdo by vám potom zpíval
o vysokých rozkoších,
nekonečnu poznávání,
vzrůstu nových hrdinů,
kdyby básník podvolil se
destillaci barbarské,
obětoval žhavý doušek,
zemí, sluncem zrozený?
Jděte pěkně, moudří páni,
ochotných je poetů
dost a dosti, kteří vděčně
50
přijmou vaše recepty.
Vyzpívat chci svoji radost,
vykřičet své bolesti,
třesknout poctivým svým vztekem,
tak, jak se to zlíbí mně!
Opít sebe, opít všechny,
kteří mají chuť se zpít,
a vám, páni opatrníopatrní,
kousek perné práce dát.
Až vás zpijem, rozvášníme,
recepty své schystejte;
protijedů navaří vám
vděční vaši adepti.
51
LISTY „ZE ŽALÁŘE“.
[I.]
§4., 12., 36. z. z 15/XI. 67. č. 134. ř. z.
Čtyřicet osm hodin – krátký čas,
však když ti za zády klíč v zámku zacvaká,
a uvědomíš si, teď teprv v ráz,
že za mřížemi tam ve výši plují oblaka
tak volná, nespoutaná, a ti vrabci veselí,
kteří krčky do tabulek drobných natahují,
po střechách se tmavých, prejzových popelí,
a holubi od střechy k střeše svobodně plují,
a ty smíš jenom roztáhnout paže
od stěny k stěně malé vězeňské cely,
stát uctivě, když správce s šavličkou káže,
a poslouchat, když ze dvora bzučí jako roj včelí
na „luftu“ chodící podivní, prarůzní vězni,
a zvykat ucho na všelijaké hlasy,
– vždyť bachařův líbezně právě ti nezní,
když nadávkou zalehne do rozpoutané masy!
A hlad když přijde, měkký chléb ti vzbudí bolesti,
oběd nedotknutý vracíš s lžicí zrezivělou.
52
Abys nebyl sám, je spousta tady neřesti
a hejna různých tvorů pobíhají celou.
Ze síňky táhne zápach lysolu
a oknem otevřeným zvenčí vlhký chlad.
Tož s lokty v klíně resignovaně sedíš u stolu
a pozoruješ okénko, jímž dozorkyně chodí nazírat.
Čtyřicet osm hodin – věru krátký čas!
Však poslední když dozní teskně s věže,
vyrazíš z cely, – vše má zvláštní, sladký ráz,
a letíš ulicí, jak kůň poprve bez otěže,
a příjemny jsou všechny chodců obličeje
po společnosti lysolu a stinek,
a líbáš – ruka rozkoší se s nimi chvěje –
dva dlouhé stonky vonných, sladkých konvalinek.*)
———
*) Ty tu nejsou jen pro rým, opravdu jsem si je dne 23. února 191... blízko „věže“ koupila, v radosti nad „svobodou“.
53
II.
Procházka vězňů.
Dvůr hluboký a šerý, řada oken dolů zívá
na vlhké a ošlapané dlaždičky.
Mlha všecko prostupuje těžká, kormutlivá,
nahoře jí unikají stromů větvičky.
V rozích strážci. Do kola tu rychle, tvrdě kráčí
řada vězňů. Hovor jejich zní jak bzukot včel.
Vzhůru stoupá, v okna zamřížovaná se tlačí.
A kdož na procházku nešli, vyhlížejí z cel.
A přec slunce svítí na prejzové kryty,
poslední dech zimy na okapech šedých tlí,
a ti vrabci na mřížích, jako by o blankyty
otřeli si křídla, s trochou jasu přilétli.
Pohlédneš-li mříží vzhůru, větvičky zříš stromů,
mízou kypí, pupence snad zítra vyraší.
Otevřeným oknem ve klín c. k. státních domů
lehký vánek sladkou vůni jara zanáší.
Pohlédneš-li mříží dolů, smutný dvůr zříš vazký,
teskný šum ti někam na dno duše usedá.
Ostré tempo strážců nutí vězně do procházky,
v jejich hovor z oken křikne kterás nezbeda,
54
lehká holka, zlodějka: Můj miloušku, – či: Plavajzníku!
při tom ruku mříží na vzduch volný prostrčí.
Strážce vzhlédne, rozcuchaná hlava zmizí v mžiku,
oslovený sotva rameny si pokrčí.
A tak zdá se tobě, jež jsi maně zabloudila
pro komickou vinu do těch úzkých, stuchlých stěn,
právě tak že žije celá lidská smečka milá:
– vlhký dvůr je řadou smutných domů obklíčen,
dokola se zbrklým tempem vězni procházejí,
o radostech, strastech bezúčelně hovoří,
bezohledně strčí do těch, kdož jdou pomaleji,
do oken se po morálce svojí pitvoří,
která z okna kývá, když ji nezří strážce bdělý,
pohrává si svými falešnými vrkoči;
třeba uznávané v prachu otročil svět celý,
musí zmlknout, zmizet v cele, stráž když vykročí.
A ti všichni vězni jsou tu ještě skoro rádi,
vždyť je cesta z cely na dvůr přesně vytčena,
o kus chleba každý z dlouhé chvíle bitky svádí,
každá jiná touha dávno plísní zničena.
Co tu chceš, ty, která žiješ mimo všechny stěny,
bez morálky tam, kde nejvíc slunce svítívá,
tam, kde jasný obzor, v nekonečno otevřený?
Honem prchni, opusť celu, stráž se nedívá!
55
POD SLOVANSKOU LÍPOU.
(Šibřinková vigneta.)
Pět prutů s listy asi padesáti
a na nich střapatých pět hnízd.
A po celou noc národ kol se klátí,
jak chodí dolů do kavárny jíst.
Pár krojů čistou radost očí dá ti,
pak švec a clown, – žes viděl vše, jsi jist.
Říj po pohovkách, polonahé děvče vidíš státi,
hlad, žízeň v očích jejích možno číst –
pán, maska odulá a nos jak okurek,
– též Slovan? – ruce strká k ňadrům za oblek
a tak se staví pod slovanskou lípu.
Má včelo slovanská, – med se ti rozutek,
máš dávno pokažený žaludek
a v hlavě ani za groš vtipu.
56
DAV.
Hu, – hrozná doba! Kolem mne dav opic
špinavých, páchnoucích,
a celá smečka, na zadní se ruce vzchopíc,
do vytřeštěných očí vrhá mi svůj podlý smích.
V tvář kterás sáhla mi, to pohlazením být snad mělo.
Je větší hnus a hrůza, nežli co v té chvíli žito?
S tou dlaní opičí cos slizkého si sedlo na mé čelo
a lpí to.
Těch slizkých rukou kolik desítek teď vztahuje se
po všem, co mám. A jak by byly kdesi čekaly,
tak jedna přes druhou o nejlepší teď rve se.
A furie tak sotva by se vztekaly,
a bouře nejhorší tak sotva vlas by rvala,
a hyeny tak sotva trhaly by srdce zkrvené,
a podlost nejvyšší tak sotva by se smála,
jak dovedou to bestie ty opičího plemene.
Teď v dásních smrdutých cos vyzývavě přežvykují,
hle – nadarmo to berou jména mojich snů;
57
jak cetky ve svou hřívu zpečenou je upevňují
a ječí, s odporem když ruku bezmocně k nim pozvednu.
Oh, drzý dave, z toho, co jsi u básníka shlédl,
tvé ruce, dásně čeho že se nechopí?
A byť se tisíckráte z tvého středu zvedl,
tvá domýšlivost aspoň v představě ho ve svém kalu potopí.
Je svatým něco tvojim slizkým dlaním
a rozšklebeným dásním opičím?
Teď smečka roste, bujní, že se chabě bráním,
jak ony neslintám a zbaběle že nekřičím.
A s hrůzou cítím, že už vládnou rukou mojí jejich gesta,
a tvář mou hyzdí jejich drzý pošklebek.
Což nutno stát? Což uzavřena cesta?
Už všeho dotkly se – což stoupne jejich vztek,
když vykročím? Pod nohou cítím prsty zadních jejich rukou,
a jak se bráním, biju dlaně oslizlé,
jež ve tváře mne bez ostychu tlukou.
A s čela stírám sliny jedovaté, zlé.
Však vyjdu z lesa; až se octnu kdesi,
kde mlsek nezraje, kde měli by snad hlad,
58
po sporých krocích opustí mne jistě běsi,
a z dálky budou škodolibě řvát.
A smát se podle nad vítězstvím budou
a tleskat oslizlými dlaněmi.
Až unaví se, až pak stichnou nudou,
při opičích svých hrách už pro mne oněmí.
Tak dlouho půjdu pouští, až se voda zjeví,
tvář omyju a zneuctěné srdce očistím.
Pak, noho, míst těch chraň se, opičími řevy
kde vzduch se chvěje, vůně prchly před tím davem páchnoucím.
Jdi davem stranou, básníku, a zahal tvář si zcela,
a odvrať ji, když kdosi zařičí,
by na tvém smutném čele slizká ruka neulpěla
a zrak se nezakalil slinou opičí.
59
ODPUSŤTE.
Čtu vážné verše slavných básníků,
a zdá se mi, že hmotou kamsi těžce se beru,
zkad světlo sem proniká, ač tonu v šeru,
a cítím, na svých křídlech že vzlétla bych ve mžiku
a tváří v tvář náhle bych slunci stála
a duše má že by v zlatavém eteru vzplála.
A možná, že sotva tuším jasněji,
než zašlí, vážní duchové, kteří těžce představami vládnou. –
Až přes moji cestu eterem, světlou a snadnou,
snad nemnohé, nedlouhé terminy tiše se přelejí,
ti odpusťte mi, kteří drahou mojí, jež se pro mne v slunci tratí,
pak také úporně tmou budete za mnou klopýtati...
60
CO NENÁVIDÍM.
Dvojí lidi nenávidím.
Nenávidím ony lidi,
kteří s pochroumanou míchou,
ochablým a vymačkaným,
k stupidnosti vymrskaným
zbytkem obsahu své lebky
udávají všemu ton:
myšlenkám i novým mravům.
S myšlenkami koketují,
náhodou jež zabloudily
přes hranice naší vlasti
(ovšem, jenom od západu!),
náhodou si čirou sedly
pod lbí prázdnou, dutě znící,
ztuchly tady českým vzduchem,
a pak straší neodbytně,
jako roje netopýrů
po všech sýpkách vybraných.
Jenže při tom – ku podivu –
slečinky té společnosti
nebojí se netopýrů,
bizarní tu havěť nosí
klidně ve svých frisurách.
Je to cháska: krásní lidé!
61
Osmnáct když tak je roků
chlapci, nebo děvčeti,
málo ví a leccos cítí,
unaven je bez činnosti,
vše mu prázdno, vše ho nudí,
obzor, čímsi zatažený,
hrozí, že ho neprotrhne
nikdy slunce zářící,
všechny květy – matných barev,
všechny touhy jako zpity,
bez cíle a bezvědomě
klopýtají kudy – tudy,
jak se náhodou krok šine.
Ano – kravatky a botky
o vysokých podpatcích –
hoši hlavy pozvédají,
by je bylo viděti,
slečinky pak smutně váznou
ve skulinách dláždění.
Jenže všem jim přijde doba,
kdy se pěkně probudí,
promnou oči rozespalé,
rozběhnou se v jasný den –
třeba potom plešatěli
v kancelářích, továrnách,
nebo tloustly spokojeně
v rámci ložnic manželských.
62
To jsou lidé obyčejní.
Krásné rozlišíte tím,
že si dobu popubertní –
tuze je to intresantní! –
do konce dnů protáhnou,
spleen a nechuť usadí se
nad celým jich životem.
Modou je teď, sám-li nevím,
co chci, kam jdu, proč tu jsem.
Modou je, být ateistou
po některý z včerejšků,
klaněti se panteismu,
náhodným všem jiným -ismům
mechanickým kýváním, –
tak se pěkně vyznačují
roztomilé figurky,
jimiž Čína zásobuje
antiquitní závody.
V posled zastaví se hlava,
která zatím zapomnělazapomněla,
proč se vlastně rozkývala,
bradou vpadne trochu v dolík,
nebo trčí nosem vzhůru,
nežli přijde paní moda,
porcelánky vezme s sebou
v šero římských katedrál,
hladkolící opatové
63
kde svá mají kázání
pro zástupy krásných lidí.
Tato modní manie pak
potrvá snad trochu déle,
skýtáť posic intresantních
do nevyčerpání skoro –
pracovala na nich umem
po staletí dlouhá pilně
svatá církev matička.
Jak jen je to pohodlně
pro zástupy krásných lidí
zařízeno na tom světě!
Aby o vše postaráno
bylo v jejich krásném žití,
umění se nové rodí,
které, mozkem nehýbajíc,
smysle hýčká, ostře dráždí
pod duhami, v katedrálách, –
pod dojemnou střechou chlévů
zázraky zas staré křísí,
moudře, chytře rozmísí je
se sexem tak mistrně,
že nemůže namítati
ničeho ni krásný opat,
ani matky starosvětské –
stádo nedokrevných, bledých,
zlenivělých krásných lidí
64
pak se dráždí rozkošně.
Snad to skoro závist ve mně,
jež se biju ze dne na den
se vším, nač jen pomyslím si.
Ale věřím svému srdci
a své zdravé horké krvi,
když se moje ruka zvedá
s hříšnou touhou, hrubou chutí,
aby masky rozbíjela
na stupidních obličejích, –
že se moje zdravé smysle
brání za ostatní zdravé,
robustní a hrubé lidi
proti moru, proti svrabu. –
Krásné lidi nenávidím.
Ale ještě jedny, kterých
vedle svojí nenávisti
ke všemu se ještě bojím:
těch, kteří by vystačili
na průměrný, pěkný život,
byli otci pečlivými,
rodičkami silných boků,
těch, kteří by vedli v skrytu
děti svoje k lepším příštím,
těch, které by uměním svým,
jež nám kyne od kuchyně,
udržely správný poměr
65
součástek všech v naší krvi, –
a kteří si rázem smyslí,
že to vše je trochu málo,
seberou kdes jakás hesla,
odcizí se svému losu,
zmaří úkol, jejž by byli
ku cti, slávě všeho rodu,
ku rozkvětu milé vlasti
plnili až po smrt samu,
a tak, kdesi živoříce,
zmítáni a vyvráceni,
berou darmo jména snů,
které básník krví platil. –
To jsou moje nenávisti.
Prvými jen povrhuji,
ale druhých – těch se bojím
a je mi jich hrozně líto.
66
PRVNÍ ŽATVA.
KDYŽ SE ZEMÍ MLUVÍM.
Má země, když potok z jara zahrčí bujněji,
když první travnatá stébla se nalejí,
pak s tebou mluvím.
Když sýkora usedne na holou sněť
a se stromu sousedního si vyzpívá odpověď,
pak s tebou mluvím.
Když sasanky zvednou s úsilím loňské listoví
a prvému slunci vstříc rozevrou kalich sněhový,
pak s tebou mluvím.
Když po obzoru klidné obrysy koňů a volů za pluhem jdou
a rozsévačova ruka vážně se kývá nad hrudou,
pak s tebou mluvím.
A potom, země, potom, když léto kypí všemi tvými žilami
67
a všechno tvoje tvorstvo závratí sladkou omámí,
pak s tebou mluvím.
Když prchavý závoj chvěje se nad žitem,
zmítaje se ve vášni pod slunce plamenným přísvitem,
pak s tebou mluvím.
A večer, kdy ptáci utichli konečně,
kdy pod tisícerými hvězdami z hluboka dýcháš horečně,
pak s tebou mluvím.
A když v chorovodu všech světů, v jejich zvonech
zaznívá dětsky tvá sýkorčí písnička o třech tonech,
pak s tebou mluvím.
„Máš i své chvilky rodičky znavené,
když podzim nad slétajícím listím bolestí vzpomene...“vzpomene...
„MášMáš i svůj úsměv tragický, několik vášnivých gest,
když blesk tebe políbí na pouti s oblačných cest...“cest...
„MášMáš i svou hrůzu za nocí bezhvězdných,
kdy čímsi podivným zakřiknut, tepot srdce ti stich...“stich...
68
„MášMáš cestu vytčenu, máš jistě i konečný cíl,
máš podíl svůj ve vesmíru od dob, kdy chaos se rozproudil...“rozproudil...
„VšakVšak trpké úvahy o bezsmyslnosti všeho člověku ponech –
máš v hymnu vesmírném svou sýkorčí písničku o třech tonech...“
Tak k tobě mluvím.
69
SONET O MOJÍ DUŠI.
Má duše zraje v zlatý hrozen vína.
Jak živné slunce září jí má síla.
Má pokora ty větve pozutíná,
jichž hltavost by kmeni ublížila.
A kmen se vine, do výše se vzpíná.
Den přijde – aby čistá zaperlila,
má duše vydá hrozen v číši vína,
z níž po věky už pokolení pila.
K vám modlím se, jež potom doušek opojí,
jímž duše moje na svém slunci zrála.
Byl život tvrdý, stál však přece za to,
když po vší askesi a zmatků po boji,
kdy duše zkrvavena sama stála,
tou duší rozmnožíš, co věkům svato.
70
TY MOJE SLADKÁ PŘÍTELKYNĚ...
Ty moje sladká přítelkyně šedomodrých očí
a krásných bílých rukou,
myslíš, že už žádná bolest nezotročí
a nepokoří mukou
ty nové, čisté lidi, kteří zdědí krásu naši?
Myslíš, že snad budou ochuzeni
o všechna naše těžká vítězství,
že snad my, šťastní Messiáši,
jim darujeme prosté probuzení
v den slávy, bez východu, jímž se mladé slunce stkví?
Ty myslíš, těžkou sněť že stromu jen si nahnou
a rukou neznavenou po ovoci sáhnou,
jež plodem je všech našich bolestí,
a nikdy že jim nezachvěje duší touha odbojná,
tak závratná, tak těžce opojná,
jež vítězství všech byla předzvěstí?
Ty myslíš, že po těžkém rozporu
a sterých bojích, jež nás zúrodnily,
už žádný vrch se nezjeví na našem obzoru,
že sluncem, květy cesta jde ku neznámému cíli?
Oh, neboj se, ten nový člověk, sen náš poslední,
se zrodí také kdesi pod horami,
71
a před dnem přijde, čekat budebude, než se rozední,
i soumrak noci jeho naplní jej mátohami.
A naše rovina, toť jenom úpatí
hor jeho, ke kterým my dojdem do večera.
On z rána stoupat bude, opojí se závratí,
i jemu pod nohama rozevře se propast sterá,
a mnohá krůpěj krve jeho nohou na útesy skane,
než dojde vrcholů, tak bohat, jako my.
I jemu potom slunce slavně nad mlhami vstane,
on poslední svá pouta rozlomí
a písní vítěznou i on svůj den si zasvětí.
A věř, že snad ta píseň k mrtvým srdcím našim zaletí.
72
MILENCI.
Šli lidé dva, hoch, děvče, krásní, mladí,
šli v duši s neklidem, ač věděli to, že se mají rádi.
Já dobře znala jeznala je, a proto zřela jsem,
jak s láskou pohlížejí na se, s úžasem.
Ty sladké děti byly smutny obě,
že nedovedou prostě přitulit se k sobě,
a bály se, to z očí plálo jim,
že láska jejich zajde, jako spáleniště dým.
V tu chvíli líto bylo mi, že nemohu jim říci:
– Vždyť přijde chvíle, moje sladké děti snící,
až po letech k vám dnešek ve vzpomínce přijde na táčky,
že řeknete si: Byli jsme to rozkošnými hlupáčky!
73
Ó, MATKO!
Kam oko dohlédne, kam duše zajde v snění,
tvé rozkládá se tělo rozkochané.
Slunce plane
a líbá vášnivě tvá ňadra divuplodná,
ty, sladká, svodná,
se lehce chvěješ ve svém opojení.
Vše ke žni dozrálo, tvá dlaň se rozevřela,
a s čela
pot člověk stírá, sbíraje na slunci tvoje dary.
A tehdy znovu skryté v hloubi zdroje
zas napájejí všechny drobné cévy,
jsou brázdy novým zrnům připraveny.
Na žhavém slunci dozrává plod révy,
a jasným jejím listím ověnčeny
podhorské stráně,
to tvoje, sladká, hrdé, smavé skráně.
A píseň zní, bez taktu, beze slova,
jen melodií muší strunka ocelová.
Pak v ráz se setmí, mrak svým mávl křídlem
nad rozjásanou, rozzpívanou zemí.
Dvou živlů stal se zřídlem
a oheň s vodou pory leje všemi.
74
Tvá hruď se chvěje, vše se chvěje, matko,
pták na větvi, lán klasů zralých, stromy v poli.
To není hrůzou, rozkoší je všemu sladko,
a vášeň zmítá tělem tvým i klasů stvoly.
V té rozkoši, se kterou mne teď obejímáš,
a vášní znavená a zpitá před mnou dřímáš,
teď chápu rozkoš matek zašlých časů,
když synu rozkvetlému milenkou se stala,
když rukou chvějící se hrávala si v jeho vlasu,
a na ňadrech, z nichž ssála ústka malá,
ret vášní žhavý stanul ve pocelu, –
a jak kdys život, rozkoš dala jeho tělu.
Ó matko, milenko, ty věčně mladá,
jež znovu pučíš, rozkvetlá když růže zvadá,
a poupě svoje podáváš, jak ňadro retům děcka –
jak život dalas kdys, tak mou teď vášeň tvoje všecka.
75
IL EGO...
Ty chtěl bys také nesmrtelným býti, hochu můj?
Což nesmrtelnost tak jest kouzelna? Což není illusí jen? Uvažuj!
– – – – – – – – – – – – –
Il ego qui fuerim tenerorum lusor amorum...
Můj hochu, těch jiter vzpomínej, kdy v sladké únavě
za letních dnů, i sníh kdy svítil na předměstí,
k nám kdosi zavítal za sterých květů, v slunce záplavě,
a přines’ dva tisíce let už staré svoje štěstí,
a radost, rozkoš, bílé lokty dávno, dávno setlelé,
oddechy vášní svěžích ňader dávno, dávno doznělé, –
k nám přišel neviděn, jak azur nad námi se rozestřel,
a staré slunce protkalo jej zlatou sítí,
a zefyr nad vlnami modrými se rozšuměl,
a východ šlehal purpurem, jak požár když se vznítí.
Jak zefyr hravých vlnek povrch leptal,
tak ret tvůj šeptal:
Il ego que fuerim tenerorum lusor amorum...
Můj hochu, – básník sám, to člunek na vlnách,
sám sebou bezmocný to blesk je v tmách,
76
to list je urvaný a hnaný vichrem neznámým,
to úsměv na tváři, z nějž tajné vášně ztropí sobě šprým,
to chvění žhavých sfer nad polem žloutnoucím,
to vůně jakés dech, to Ittaky je dým...
A ty si blouzníš o nesmrtelnosti, hochu?
Hrst loňských listů, popele to trochu.
Il ego qui fuerim tenerorum lusor amorum...
Kde oči jsou, jež všechno zřely,
čím v sladké rozkoši teď oči se ti stměly?
Kde ruka, která slova znamenala,
jež se rtů kanou ti, jak zrna hroznů zlatá, zralá?
Čím básník jest
při nezměněném toku vln a chodu hvězd?
To staré slunce z jeho slov ti padá v duši, jež on zřel,
v tvých smyslech z mrtvých všechny vůně vstaly,
jež na květech mu v loktech zvadlých dodýchaly.
Zas hoří polibky a záchvěvy, jimiž se opíjel,
ta ústa planou, ňader bujných vábný hrot,
a vlny hořícího moře šplounají svůj zpěvný doprovod.
Za tisíc let po vichrech proměn jen to prošlo zmarem,
co básník od života dostal darem,
a přelil v píseň vášní, slunečního znoje.
Il ego qui fuerim tenerorum lusor amorum...
Hochu, nesmrtelnost že je má? – anebo tvoje?
77
AMEN, AMEN.
Zem svatá všude rukou lidskou vzdělána je
a dělník za každým se dechem země dotýká.
A každý okamžik svých dnů i dechů z nitra její ssaje,
i radost jeho odtud klíčí všeliká.
Den přijde jednou slavný, kdy si člověk uvědomí,
ten každý dotek v práci že je posvátný,
kdy sémě rozhodí, i zralé stéblo zlomí,
a v zem pot jeho stéká v žatvy dny.
Má duše, kdekoli tvé lány osela jsem,
ať rovin žírnou prsť, či táhlé boky hor,
v den jarních deštůdešťů, nebo podzimním kdy jasem
let babích vlákna svítila: tvůj každý por
ať úrodu mi vydá podle sémě.
Chvil smutných ovoce i klasů slunných dní
díl bohatý ti vrátím, duše moje – země,
ty jimi sesládneš a vymetáš ku žatvě polední.
78
JE KRÁSA LIDSKÉ DUŠE...
Je krása lidské duše úsměv pouhý,
jejž náhodou jen shlédneš v davu.
A hledat jej – to šílenství je touhy.
V své ticho zanes jej, jak obraz svatý
a zavěs v tajný úkryt duše,
kde prahu nedotknou se cizí paty.
A nedopusť, by skryl se v pavučiny,
a neklň živé lidské tváři,
když v davu uzříš na ní výraz jiný.
Svůj úsměv dala ti, a nedá více.
Buď vděčen. Moudrým uč se býti.
Vždyť pro tu krásu šel jsi do ulice.
Jdi cestou dál a střez se resignace,
„Už nikdy“ neříkej, a jistě
v tvé oči nový úsměv svitne sladce.
A zas jdi dál a pozorně hleď v davy
bez předsudků a bez sklamání.
Sám nezraníš a vyjdeš – vítěz pravý.
79
NAD BANGEM.
V každém jsou člověku ukryta
slabší, či silnější ložiska zlaté rudy.
Některá nitra jen do dna až rozryta,
zplenil je život, banalní, chudý.
Staneš tak před duší, buďsi to kdokoli,
rezavých zámků dotkneš se jemně,
bez klíče otevřeš, aniž to zabolí,
jak lůno bohaté, přístupné země.
Tu projdeš volně, jinde se musíš probíjet,
tesák tu zlomíš, tu zas se skála jen drolí.drolí,
bez pýchy, bez hnusu musíš tak spět
do tmavé štoly.
Sám tím se opojíš zápasem,
a pak ti nitro jásavě zazpívá,
když ta tvář zahoří radostným úžasem,
až ty jí podáš její zlatá zrna svítivá.
Jen pýchu, pýchu od svého srdce vzdal,
pokorně ponoř se v život až na dno.
Prostota, srdečnost – nástroj i závodní kapitál.
Lidské tak zlaté rudy dobudeš vždycky a snadno.
80
SVOJÍ MÁME.SVOJÍ MÁMĚ.
I.
Za celý svůj život, kam mi pamět sahá,
nikdy jsem tě takto neviděla, mámo moje drahá.
Tvoje šedé, stářím vybledlé už oči
v zvláštním nadšení se od not ke klavesám točí,
je v nich vroucí, divné, tiché naslouchání,
jak by k duši tvojí snášelo se odkuds požehnání,
jež jen ty tvé bledé, staré oči pochopují.
Jak zpod prstů upracovaných se tony z klaves vynořují,
všechno mizí z duše ti, co jako prach ti na ni usedalo,
když se všechno v žití ironicky tobě v oči smálo,
touhy tvoje trhalo a házelo je na zem,
když jsi bolavé své nohy vlekla kamenitým srázem,
tmou a hrůzou, bezradostně, posléz s touhou prostou,
nechť ti aspoň děti zdrávy k svému štěstí rostou.
81
A když i té touze posmíval se život-omyl,
a tvým dětem kmínek neznatelně u kořenů zlomil,
jen tvůj ret se bolestivě sevřel němý,
když se strůmek zvolna zvadlý chýlí k zemi.
Bídou šla jsi, hořkost plným douškem pila,
ztvrdla, zkřivila se krásná tvoje ruka bílá,
čas a život spojilispojily své zlomyslné síly,
aby z tvojí tváře všechny měkké rysy vyplenilivyplenily.
Ani zásvitu ti štěstí, tepla slunce žití nepodalo.
Mámo moje drahá, to mi zoufale hruď rvalo,
když tvé staré prsty znovu po dvaceti letech ve klavesy bily,
a tvé oči nad Beethovnem divně zazářily,
a tou melodií, chvějnou rukou hranou,
zrazovala jsi mi touhu svoji všechnu nepoznanou,
vše, co v dušíduši tvojí hárávalo, jako ve mně,
v symfonii pathetické zazpívalo jemně,
jak když na zemi se mák poslední začervená,
jak když suchá travka zatřpytí se v slunci ojíněná,
82
jak když stříbrnou svou píseň zahrá babí leto opalisující,
když se v dlouhých vláknech táhne po vrásčité země líci,
jak když na sežloutlé listí fontána své perly hází,
když už na hladině hýřivě se slunce neobrazí –
mámo moje smutná, stará mámo moje drahá, –
neviděla jsem tě tak, kam moje paměť sahá.
83
II.
NAD FOTOGRAFIÍ.
Maminko moje, dvaadvacetiletá,
máš dětskou, kulatou bradu a sladká ústa,
před ucho z hladkých vlasů ti pramének slétá,
a oči zahleděny kamsi, zkad víra v krásu vzrůstá.
Maminko moje, nejsem ti snad podobna ani,
někdo to tvrdí a jiný to popírá.
A přec mi slzy vytrysknou z nenadání,
když zřím, jak stejně důvěřivě zrak náš se dálkám otvírá.
Hledím na tvé oči, kamsi stranou, vzhůru zahleděné
přes vrchy sedmeré a hloubku sedmerých moří.
Ať přes nás život s bolestmi a špínou ještě bezohledněji se žene, –
maminko moje, tam přece jen věčný oheň hoří.
A všechny naše touhy a prosby, ozáblá hoře
tam sedí kolem ohně, děvčátka bílá, důvěřivá,
84
a oheň, jenž vysoko plane přes poslední vrch a moře,
jim bezmocné, chladné ručky rozehřívá.
Maminko moje dvaadvacetiletá, ty věříš ještě v svět celý,
já už jen v sebe věřím.
Očima tvýma, jež se tehdy v dálku zahleděly,
svou víru měřím.
85
SMUTNASMUTNÁ MODLITBA.
Ve chvílích, skrytých v duši jak perla pod tříští mořských pěn,
kdy i ten nejnižší, shonem všedních dnů unaven,
hledá v sobě stopy něčeho, čemu se možno poklonit,
v těch chvílích vyrůstáš ty, nejčistší zvuku, jímž nástroj se chvěl,
ty, vůně nejsladších z květů, jimiž se může rozvít cit,
ty, bolestný plode včerejšků, ty, jenž jsi zítřků sémě i pel,
ty, jenž jsi nade vším a vším jsi sám,
a dáváš věčnost všem vesmírným efemerám
a na jeden stupeň stavíš laskavou rukou
všechna srdce, ta, jež sklíčena nezbadatelnosti tvé mukou,
i ta, jež zachvívají se jenom vlastním tlukotem,
a všechna, všechna ta srdce laskáš v klíně svém, –
ty, nejvyšší vlno, kterou vesmír vzhůru spěl:
lásko, bože, moudrosti věčná, bezejmenný, neobsáhlý...
Od věků po věky chaosem hlas tvůj zněl,
sbory tvých poslů od hranic prostorných k hranicím táhly,
86
všechen duch ve zrak tvůj hleděl rozkochán,
a přec ještě výše, nad čely všech on dálkami bloudil.
Pod korami srdcí, zdánlivě upoután,
nezastavitelně, teplý a čistý, jsi proudil
a kratery duchů nejosamělejších na div jsi do výše trysk,
a po úbočích lávou jsi vychládal,
a révou, v níž zaplála krev a sluneční paprsk výsk,
toužícím věřícím pro slavnost dnů velkých jsi se stal.
Ty, jenž jsi krystalem všeho, čím po staletí uzrával cit a duch,
ty, jenž jsi královstvím duší osamělých,
ty, jenž mannou jsi v poušti slabým a modlitbou varhan vpadáš v jejich sluch,
ty, jenž nejponíženějším pod jménem boha dáváš sílu a svatost a vzdor
a béřeš je ve vyvolených svých nespočetný sbor,
ty škeble, jež je hltáš a znovu zvučíš tony žalmů nevyznělých,
ty, jenž jsi sám vždycky měl a mít budeš dosti sil,
abys slávu svoji z nánosu očistil,
ty, království boží v mém srdci na zemi,
jež dáváš samotu a smutek a hrdost
a žulových mysů severních tragickou tvrdost,
k tobě se modlím, na mysech nejzazších v zrak se ti dívám,
87
vlnou svou o tebe tluku a po tvé patě splývám...
Jsi se mnou, a kdybys byl jen touhou a bolestí,
a neskutečným, jak když večerní vánek v trávě šelestí,
a zoufalstvím, nekonečným smutkem a zmatkem,
mojí jsi jedinou věrou a silou a statkem,
mé duše živote, dvou šedých očí paprsku a vláho...
88
SAMOTA.
Jsem zase sama po letech, jen krutá noc je se mnou.
A zase, jako kdysi, příšerně mi u hlavy natřásá kadeř svou temnou
a neslyšně nesmírnou hrudí bezústou dýchá
a bezhlasé tony dechem loudí ze strun ticha.
Jsem zase sama. Je noc. A plameny vášní a hrůzy a stesku a touhy
jak před lety bijí tmu. Snad včera to bylo, – leta jsou okamžik pouhý,
a hladová duše dnes právě tolik, jako před lety by chtěla.
Pláč její zmírá, i výkřik hrůzy hladového těla.
A chtělo by se bosou nohou tiše rozběhnout se zimou pro jakési odpuštění,
a volat zpátky – co? Co zavolat? Vždyť nic není, není.
U nějakých nohou bílých chtělo by se klečet, prosit,
a svou duší balzámem jak vzácným je bez rozvahy rosit, rosit.
89
A koho prosit? Zač? Vždyť není žádné viny.
A koho tedy prosit – pro úlevu, bez příčiny?
Tma dýchá neslyšně a ticho bezhlase na nervy hraje,
a hrůza hlodá, smutek leptá, kořenů se duše dotýkaje.
Tak zase půjdu sama. Snad to vlastně vždycky takto bylo.
Má lásko. Duše moje. Statečnosti. Zodpovědnosti. A moje sílo – –
Má bytost roste tmou a zpívá. Pláč její padá od oblohy.
Svým bohatstvím by pokorně chtěla umýt bílé bosé nohy.
A ptá se: kde jde světem člověk nahý, kamením a trním cesty rozedraný,
nenávistí, pohrdáním, úsměšky, vší zlobou světa znamenaný,
jenž hořkosladký, jedem naplněný kalich života už vypil do dna,
a jehož čelo ozářila, vyvýšila, úsměvem posvětila bolest plodná?
A jde kdesi. V tom příboji bezzvukých vln ticha
už slyším, jak kdesi v dálce nesmírné jak děcko sladce dýchá,
90
a v úzkostném tepu svého zděšeného srdce sleduji rytmus jeho kroků.
Jde kdesi v dálkách, neznám, jak chodí jednou za sto roků.
Vím, nepotkám ho. A on snad, stejně jako já jeho, sotva mne tuší,
a jako mou, tak ve mne víra posvěcuje jeho duši.
Oh, kráso, touho, lásko, moje sílo, – to stačí.
Trysk ze srdcí proud krve přes svět celý – a ten cestu naši značí.
Noc směje se ironicky. Čechrá si kadeř svou temnou.
Jsem zase sama po letech, navždycky, jen ona je se mnou.
A ve spánky mi ve vlnách bezhlasých příboj ticha bije.
A v šílenství vhání mne, a zase jemně konejší nějaká divná melodie.
91
ZA TOLSTÝM.
V tvé oči hledímhledím, starče.
Jen malá úseč bělma –
a kolem stín pod čelem vysokým.
A nad očima vrásky – o bolesti mluví,
jež pod tím čelem zadumaným hlodá ve tvém mozku.
A tvoje rty pod dlouhým bílým vousem
jsou mlčelivě, trpce, přísně sevřeny.
Jen tak už žiješ mezi námi, starče: svým psaným slovem
a mlčelivým, dlouhým pohledem svých portretů.
A zdá se to už skoro pohádkou,
že žil tu kdosi v tom širokém světě,
ve světě sobeckém a nemyslivém,
kdo myslil za všechny, kdo všemi žil,
kdo týral svoji sladkou, snivou duši bolestmi všemi,
jež doléhají na tu divnou bytost,
která je pánem všeho a otrokem svých malých vášní
a zve se člověk.
A je to skoro dnes už pohádkou,
že hlas prorokův zazněl vždycky odkudsi,
a mluvil k malým a slabým,
a mluvil k mocným tohoto světa,
92
a káral, bičoval svým hlasem, všem slyšitelným,
a sebe nešetřil, klidu svých šedin,
a třeba proti celému světu stál,
trpěla-li byť i jen jediná slabá lidská bytost –
a sám zachvíval se nejkrutší bolestí,
že třeba kárat, že třeba bičovat slovem.
I nám se zdáš už jen pohádkou, starče,
nám, kteří jsme ještě slýchali hlas tvůj ve svém mládí.
A přejde doba,
a přijdou možná pochybovači,
kteří řeknou, že ničeho nového jsi nedal,
že nikomu jsi nepomohl, nikoho nepotěšil,
žes bez ohlasu zašel se svou dobou.
A přijdou snad ještě později jiní,
kteří důležitě a učeně a nade vše jasně dokážou,
že jsi nežil, že jsi vůbec nebyl,
a legenda o tobě že je snůškou pouhou
pamětí lidských o mnohých a mnohých,
kteří svým životem a zásadami svými,
vyšlými z určitého prostředí,
tvé legendě dali podklad, –
ty krásný snílku,
ty starče s duší velkou, sotva obsáhnutelnou
i nám, kteří ještě slýchali tvůj hlas!
Ale nám jsi žil.
My ještě věříme v tebe.
93
My znali tvou Jasnou Poljanu i Astapovo.
My trpíme bolestmi, které vyvolávaly tvůj prorocký hlas.
My snad jinak je chápem,
my snad jinak jimi trpíme,
snad jinak je léčíme a proti nim bojujeme –
ale tvoje ruka, drahý starče,
chvěje se v žehnání na našich mladých hlavách,
a ty jistě, jistě věříš v nás,
tak jako my věříme v tebe, ve tvou lásku.
94
ZA HUSEM.
Řečnický postoj, vztažená ruka, plnovous rusý,
dumavé oči,
unylé snění leje se zpod obočí –
tak paraduješ na transparentech, mistře Jene z Husi.
A v gloriole tvojí trocha gramatických značek
se skvěje vedle vlasteneckých rvaček.
Žes pannu Marii měl rád, to ti také kvitují s díkem,
ba, v celku prýs byl dobrým katolíkem.
To stačí – vrchních deset tisíc aspoň říká,
aby národ slavil svého mučenníka.
A ty jdeš, robustní, jako všichni kněží každé doby –
tak tě starý kreslíř vtělil inicialek do ozdoby, –
a hlásáš pravdu boží,
a boříš autority, které vzrostly lži a hříchu na podnoži,
a přepych káráš, mrzkost, nečistotu duše, těla,
a přes hrozby a kletby řinou se tvá slova smělá,
a když tě umlčeli, nad svou dobou, dusnem se tmící,
ještě jsi vzdorně zatřás’ hranice svojí ohnivou kšticí.
Dnes, mistře Jene, nebýt tvojí hrozné smrti, ani bychom nevěděli,
že Čech může mít někdy charakter pevný a celý.
95
(A že jsi mnoho psal, pravopis jsi si zkrátil,
a že jsi Čechem byl, poměry na svém Učení jsi zvrátil,
a byl bys se podivil, duše poctivá a praktická spolu,
tím že si pomůžeš jednou ku idolu!)
Mistře Jene, vstaň jako pták z báje z popele,
otřes jeho zbytky s perutí svítících vesele,
a prolétni zase českou zemi, – úkolů v ní, jak když podzim listí nastele!
Ještě nám v pravopise překážipřekáží ypsilon, jota,
znovu a ještě se tu roztahuje všelijaká slota,
ale hlavně: národ tvůj, jak tehdy, nezná pravdy boží,
bují tu autority všelijaké lži a hříchu na podnoži,
slouží zas i ještě národ chytráctví všelijaké láje,
před pravdou v politice pštrosí hlavu v písek ukrývaje.
A, mistře milý, dopřeješ si podívané pro bohy,
pro kterou by slunce mělo přestat hledět s oblohy:
hranici ti zase kdesi nad vodami schystá
ne církev už, jež s plným břichem chválí Krista,
ale vrchních deset tisíc, víš, těch, mistře milý,
kteří, nebýt trochy gramatických značek
a vlasteneckých rvaček,
ani by tvou oslavu národu
pro nedostatek důvodů
neodporučili.
96
O. V. GZOVSKÉ.
Tak myslívám si často, – snad to dětinstvím, –
my Slované že jistě obrátíme svět:
ne dogmaty a děly, prachem a tím vším,
ne učeností svojí, rozmachem svých věd,
jen dětskou radostí, že vůní dýchl květ,
pták pluje oblohou a duše naše s ním,
že možno nade vším se volně rozletět
a všeho dotknouti se srdcem pokorným.
Víš o své čisté duši, víš o mládí svého těla,
víš o květech i ptácích pod oblohou,
jsi vzácné, harmonické dítě Slávy. –
Oh, paní, nějak pěkně bych ti říci chtěla,
jak hodná jsi za prostý rytmus svojich nohou
a dětské pochýlení mladé, sladké hlavy.
97
NOVÉ ZVONY.
SlaŠla jsem průmyslovým městem,
temným koutem, za večera.
Myslela na svoje milé,
na svou tichou, bílou cestu.
Divný hlahol zavzněl z dálky.
Zvony, řekla jsem si, – stojí
tady kdesi blízko kostel,
snad to zvoní ku klekání.
A zas šla jsem zamyšlena.
Ale zvony hlaholily
stále blíže, stále jasněj’,
takže snění přehlušily.
A v tom jejich hlaholení
stopy není po pokoře,
po oslavných tonech bohům,
po modlitbě za chléb denní.
Poslouchám a hroužím duši
do těch neslýchaných tonů.
Všechny touhy nových lidí,
všechny vzdory proti kletbě,
kterou na sebe vzal člověk
zotročený, ponížený,
zpívaly ty divné zvony,
jak by jejich tvrdých srdcí
98
doteklo se živé, lidské,
zpité novou, slavnou silou,
rozbušené, vzdorné srdce,
naplněné horkou krví.
A jak blíž jsem přicházela,
hlučely ty divné zvony,
jako by ta jejich píseň,
vítězná a nespoutaná,
proraziti měla klenbu
kouře, těžkých dusných mračen,
zajásat až pod oblaky,
až tam zanést svoje vzdory.
Rozhlédnu se šerým koutem.
Nestála jsem vedle chrámu,
mostárna to šerá byla
velké železářské firmy.
Kladiva tam v kovy bila,
montovala tvrdé pláty.
Ve výši kdes, v temnu klenby
svištivou svou píseň pěly,pěly
transmisse, a jeřáby tam
hravě, s hrdou elegancí
břemena svá přenášely
semo tamo dlouhou síní.
Tam, za okny špinavými,
v šeru strojů, šumu práce,
vítězně a nespoutaně
zpívaly si nové zvony.
99
NASNÁŠ VZDOR.
(Nad Kupkou.)
Spár zaťat, čelo vzhůru k nebi týčí,
a nezavírá očí, třeba do nich věje
vír odvěký od nebetyčných hor,
jen símě každé myšlenkové epopeje,
jež zanes’ vír, mu ze zřítelnic klíčí –
náš vzdor.
Od slavné chvíle té, kdy zrodila se
myšlenka božská v malé hlavě člověkově,
a jako slunce vyšla nad obzor,
nad bahny včerejška ční skalném na ostrově,
jí ozářen v své divuplné kráse
náš vzdor.
Co přišlo otroků a chtěli býti vládci
a jako zákon svoje sliny vnutit chtěli,
nad padlým vítězný už vedli spor!
Stál na skále, jak strážce silný, bdělý
a spár svůj tajný vetkl v lebku svatokrádci
náš vzdor.
A není negací, či bořitelem,
a není zoufalstvím, a není resignací,
100
a nebuduje vzdušně bez podpor.
Jen ztrouchnivělé stupně svojí nohou zvrací,
když vzepnul se, výš staví nad svým čelem
náš vzdor.
Cest není, které by jej unavily,
a není výšek, jichž by dorůst nedovedl,
a kdos-li postaví se na odpor,
tím kýženějším je mu, aby boj s ním svedl
a bojem tvrdnul, nové čerpal síly
náš vzdor.
Jej poutá vesmír neohraničený,
jen vůle bezmezná své překážky mu klade,
a pánem je mu volný lidský tvor.
Svobodě jeho jenom slouží, věčně mladé,
sám nepoddán a nikdy unavený –
náš vzdor.
Jdem kamsi vzhůru, tam, kde slunce vzchází,
to světlo pravdy, myšlenku jež božskou křísí
a červánkem nám kyne s blízkých hor.
Až na nich staneme, hor nových na obrysy
nám ukáže ten, kdo nás doprovází –
náš vzdor.
101
1914–1915.
Až zase svítání nového dne
se smutných vstane lad,
budem se k bolestem probouzet,
přátel svých vzpomínat.
Třeba však světlo shaslých hvězd
v požáry roznítit,
krev, která zúrodní hroudy dnes,
dnům příštím v cévy lít.
Smutky i naděje živiti tak
pro lepší budoucnost.
Ty naše srdce z včerejška,
budeš mít síly dost?
102
PROČ VYDÁVÁM TUTO KNÍŽKU...
Jdou těžká oblaka tak nízko nad hlavami
a chvíle jsou, kdy po lidsku si vzdychnem v koutku svém,
když zápach krve, ohlas bídy naše city zmámí
a po slunci si příliš zastesknem.
A přece víme: je tu země, slunce je tu
a mraky občas přijdou, jež je rozdělí.
Tak bylo to a bude do skonání světů.
A my jsme země jepičími titany, můj příteli.
Tož, máme beztvárné rvát cáry z mraků,
v cet verše odít je, by zazvonil z nich rým,
a svému lidstvu mocí cpát do uslzených zraků,
či v mraky spáry zatnout s vztekem bezmocným?
Vždyť také víme: mezi sluncem, mezi naší zemí
jde za mraky i vichr, nepřemožitelný čas,
krev suší v šlépějích a jeho perutěmi
tak den zas probleskne, jak posledně v nich shas’.
103
To bude zítra. Se všemocným časem,
na jehož perutích jsme všichni pouhým nic,
s titany jepičími svoje síly hmyzí spojila jsem
a s úsměvem v ty mraky duji z plných plic.
104