IL EGO...
Ty chtěl bys také nesmrtelným býti, hochu můj?
Což nesmrtelnost tak jest kouzelna? Což není illusí jen? Uvažuj!
– – – – – – – – – – – – –
Il ego qui fuerim tenerorum lusor amorum...
Můj hochu, těch jiter vzpomínej, kdy v sladké únavě
za letních dnů, i sníh kdy svítil na předměstí,
k nám kdosi zavítal za sterých květů, v slunce záplavě,
a přines’ dva tisíce let už staré svoje štěstí,
a radost, rozkoš, bílé lokty dávno, dávno setlelé,
oddechy vášní svěžích ňader dávno, dávno doznělé, –
k nám přišel neviděn, jak azur nad námi se rozestřel,
a staré slunce protkalo jej zlatou sítí,
a zefyr nad vlnami modrými se rozšuměl,
a východ šlehal purpurem, jak požár když se vznítí.
Jak zefyr hravých vlnek povrch leptal,
tak ret tvůj šeptal:
Il ego que fuerim tenerorum lusor amorum...
Můj hochu, – básník sám, to člunek na vlnách,
sám sebou bezmocný to blesk je v tmách,
76
to list je urvaný a hnaný vichrem neznámým,
to úsměv na tváři, z nějž tajné vášně ztropí sobě šprým,
to chvění žhavých sfer nad polem žloutnoucím,
to vůně jakés dech, to Ittaky je dým...
A ty si blouzníš o nesmrtelnosti, hochu?
Hrst loňských listů, popele to trochu.
Il ego qui fuerim tenerorum lusor amorum...
Kde oči jsou, jež všechno zřely,
čím v sladké rozkoši teď oči se ti stměly?
Kde ruka, která slova znamenala,
jež se rtů kanou ti, jak zrna hroznů zlatá, zralá?
Čím básník jest
při nezměněném toku vln a chodu hvězd?
To staré slunce z jeho slov ti padá v duši, jež on zřel,
v tvých smyslech z mrtvých všechny vůně vstaly,
jež na květech mu v loktech zvadlých dodýchaly.
Zas hoří polibky a záchvěvy, jimiž se opíjel,
ta ústa planou, ňader bujných vábný hrot,
a vlny hořícího moře šplounají svůj zpěvný doprovod.
Za tisíc let po vichrech proměn jen to prošlo zmarem,
co básník od života dostal darem,
a přelil v píseň vášní, slunečního znoje.
Il ego qui fuerim tenerorum lusor amorum...
Hochu, nesmrtelnost že je má? – anebo tvoje?
77