III.
Paní, vysmála jste se mému nadšení.
Paní, vysmála jste se mému nadšení.
Ne zcela snad, – a přec mne to bolelo.
Kdo, myslíte, lépe vás ocení,
kdo laur skvělejší vloží vám na čelo,
než ctitel samoty, přítel chvil stichlých?
Vy zlehčujete se a maskou halíte se,
vy, která každým veršem krvácíte,
svůj verš snad cetkou nazvete, jenž na bláznově čepici se třese?
A komedií že je vaše bolest, díte?
Což nejsem hoden, byste pravou tvář mi ukázala?
Vím, neznáte mne, tím se konejším
po vašem výsměchu. Však já znám dobře vás,
o vašich bolestech, má paní, dobře vím,
i o červáncích, jimiž západ teskně shas’.
A každá bolest vaše rve mi duši.
Jdu cestou vaší, květy vaše zvadati jsem zřel,
a na kamení stopu krvavou jsem slzou smyl.
Já chvěl se úzkostí, když dech vám docházel,
a bezmocně si pro vás srdce zryl.
Zda mohu tušit jen, kde hranice je vaší síly?
10
Dost dlouho divákem jsem smutným byl –
dnes zachtělo se mi, vám, paní, říc’,
že s vámi z trpkých pramenů jsem pil
a na skráních jsem nosil štvaný pohled vašich zřítelnic.
Je hříchem smělost má? Tož, prosím, snažte se mi odpustit.
11