III. Paní, vysmála jste se mému nadšení.

Lila Nováková

III.
Paní, vysmála jste se mému nadšení. Paní, vysmála jste se mému nadšení.
 Ne zcela snad, – a přec mne to bolelo. Kdo, myslíte, lépe vás ocení, kdo laur skvělejší vloží vám na čelo, než ctitel samoty, přítel chvil stichlých? Vy zlehčujete se a maskou halíte se, vy, která každým veršem krvácíte, svůj verš snad cetkou nazvete, jenž na bláznově čepici se třese? A komedií že je vaše bolest, díte? Což nejsem hoden, byste pravou tvář mi ukázala? Vím, neznáte mne, tím se konejším po vašem výsměchu. Však já znám dobře vás, o vašich bolestech, má paní, dobře vím, i o červáncích, jimiž západ teskně shas’. A každá bolest vaše rve mi duši. Jdu cestou vaší, květy vaše zvadati jsem zřel, a na kamení stopu krvavou jsem slzou smyl. Já chvěl se úzkostí, když dech vám docházel, a bezmocně si pro vás srdce zryl. Zda mohu tušit jen, kde hranice je vaší síly? 10 Dost dlouho divákem jsem smutným byl – dnes zachtělo se mi, vám, paní, říc’, že s vámi z trpkých pramenů jsem pil a na skráních jsem nosil štvaný pohled vašich zřítelnic. Je hříchem smělost má? Tož, prosím, snažte se mi odpustit. 11
Básně v knize Vatra na horách:
  1. I. Má paní, ze svých samot,
  2. II. Milý pane, došel mne váš list.
  3. III. Paní, vysmála jste se mému nadšení.
  4. IV. Milý pane, byla-li jsem udivena
  5. V. Má paní, neznámý váš pozdravuje vás.
  6. VI. Jsem, pane Mílo, teskně dojata.
  7. VII. Má paní vzácná, stál jsem na planině
  8. VIII. Vím, pane Mílo, zas si řeknete,
  9. IX. Má paní, po dnech dlouhých píšu vám,
  10. X. Mílo, vy děcko, dobrý duchu hor,
  11. XI. I já vám, paní moje, řeknu: vroucí dík!
  12. XII. Ba, pane Mílo, pravda, – s lží se lidskou rvát –
  13. XIII. Má paní, – sníh se pohnul s hor,
  14. XVI. Je jaro také tu. Pár týdnů tomu,
  15. XV. Jde za dnem den, je jaro blíž a blíž.
  16. XVI. Má paní tajemná, už pestří se mi květy,
  17. XVII. Slov dost, tak právě do tří slok –
  18. XVIII. Ba zdrávy, došly. Ještě jednou dík!
  19. XIX. Mé dílo? Co as, pane Mílo, chcete o něm znát?
  20. XX. A což, – ohřál-li si někdo duši celou
  21. XXI. Ano, pane Mílo, vatra vzplane tajemněji –
  22. XXII. Má duše je jak tichý les. Tak dřímá.
  23. XXIII. Z jara Krása smekla se s úbočí nejvyšších hor.
  24. XXIV. Mé slunce, pojď!
  25. XXV. Příliš těžká vzduchu, příliš lehká vlnám, žije
  26. XXVI. Moje samoty požáry se rozhořely,
  27. XXVII. Pane Mílo, za lásku vám duše moje vděčí...?
  28. XXVIII. Má lásko, mluvíš o životu tak,
  29. XXIX. Ne, nechci, byste přišel, a vy poslechnete.
  30. XXX. Plnou náruč květů jste měla,
  31. XXXI. Pane Mílo, odmyslete vášeň,
  32. XXXII. Má paní, vracím se k vám zas.
  33. XXXIII. Široká řeka.
  34. XXXIV. Jdou léta, jdou,
  35. XXXV. Ba, léta jdou,
  36. XXXVI. Dech života v mé samoty zavál květ bílý,
  37. XXXVII. Usměje-li se básník teple, žehná tomu,
  38. XXXVIII. Paní, po jaru je, dávno ptáci přilétli.
  39. XXXIX. Ano, tak to výsostně, zbožně tuším:
  40. XL. Paní moje, vzpomínáme na vás, jak tak léta letí.