IX. Má paní, po dnech dlouhých píšu vám,

Lila Nováková

IX.
Má paní, po dnech dlouhých píšu vám, Má paní, po dnech dlouhých píšu vám,
 přes touhu, denně třeba perem myslit a posílat vám myšlenky ty všechny. A snad bych ještě dnes tu touhu zkrotil, kdybyste sama nebyla mi řekla, že i můj zájem je vám jakýms darem. Má paní, chtěl bych, by vám moje duše sloužiti mohla, urovnávat cesty, tak trnité, a kamenité, příkré. I tím bych šťasten byl, kdyby jak vůně za chvíle dusna přelétla má duše kol vašich spánků, v dlaních unavených by spočinout vám mohla květem bílým, jenž trpkost s retů plaší, uvolní je – byť v úsměv ne, – a v oči slzy volá, a duše uleví si unavená... Má paní bílá, zas jsem o vás slyšel, jak bijete se těžce se svým losem, jak bílé vaše ruce, které z dlaní v svět sypou vonné květy stobarevné pro potěchu všech srdcí roztoužených, se brání ranám, brutálním i podlým. 23 Má paní, k smrti smutna je má duše. V svých samotách tak vídávám vás často: ty oči, v hloubky které hledět umí, jež lidské nitro žárlivě si střeží, ty oči, kterým hvězda neunikne, jež shasla ve výších, kde není hostem dech živých bytostí, kde dech váš doma, ty hledí kamsi vážně, bez výčitek – však já v nich vidím všechnu hrůzu nitra, a tuším hloubky, tuším všechny výše, jichž duch váš dotekl se ve dnech bojů. Má paní bílá, chtěl bych požár vznítit, jenž zažehl by všechna nízká srdce, jenž dal by poznání jim vlastní bídy a vaší síly. Sám bych chtěl jím shořet. Jsem divákem jen z nedohledné dálky, však může-li vám vědomí být něčím, že kdosi, třeba neznám, jde tou cestou, jež nohy vaše zraňuje, – má paní, –? Jen při jediném kroku můžete-li tím vědomím se chránit před zraněním –? Má paní bílá, odpusťte mi, smělci! 24
Básně v knize Vatra na horách:
  1. I. Má paní, ze svých samot,
  2. II. Milý pane, došel mne váš list.
  3. III. Paní, vysmála jste se mému nadšení.
  4. IV. Milý pane, byla-li jsem udivena
  5. V. Má paní, neznámý váš pozdravuje vás.
  6. VI. Jsem, pane Mílo, teskně dojata.
  7. VII. Má paní vzácná, stál jsem na planině
  8. VIII. Vím, pane Mílo, zas si řeknete,
  9. IX. Má paní, po dnech dlouhých píšu vám,
  10. X. Mílo, vy děcko, dobrý duchu hor,
  11. XI. I já vám, paní moje, řeknu: vroucí dík!
  12. XII. Ba, pane Mílo, pravda, – s lží se lidskou rvát –
  13. XIII. Má paní, – sníh se pohnul s hor,
  14. XVI. Je jaro také tu. Pár týdnů tomu,
  15. XV. Jde za dnem den, je jaro blíž a blíž.
  16. XVI. Má paní tajemná, už pestří se mi květy,
  17. XVII. Slov dost, tak právě do tří slok –
  18. XVIII. Ba zdrávy, došly. Ještě jednou dík!
  19. XIX. Mé dílo? Co as, pane Mílo, chcete o něm znát?
  20. XX. A což, – ohřál-li si někdo duši celou
  21. XXI. Ano, pane Mílo, vatra vzplane tajemněji –
  22. XXII. Má duše je jak tichý les. Tak dřímá.
  23. XXIII. Z jara Krása smekla se s úbočí nejvyšších hor.
  24. XXIV. Mé slunce, pojď!
  25. XXV. Příliš těžká vzduchu, příliš lehká vlnám, žije
  26. XXVI. Moje samoty požáry se rozhořely,
  27. XXVII. Pane Mílo, za lásku vám duše moje vděčí...?
  28. XXVIII. Má lásko, mluvíš o životu tak,
  29. XXIX. Ne, nechci, byste přišel, a vy poslechnete.
  30. XXX. Plnou náruč květů jste měla,
  31. XXXI. Pane Mílo, odmyslete vášeň,
  32. XXXII. Má paní, vracím se k vám zas.
  33. XXXIII. Široká řeka.
  34. XXXIV. Jdou léta, jdou,
  35. XXXV. Ba, léta jdou,
  36. XXXVI. Dech života v mé samoty zavál květ bílý,
  37. XXXVII. Usměje-li se básník teple, žehná tomu,
  38. XXXVIII. Paní, po jaru je, dávno ptáci přilétli.
  39. XXXIX. Ano, tak to výsostně, zbožně tuším:
  40. XL. Paní moje, vzpomínáme na vás, jak tak léta letí.