Vatra na horách (1914)

Lyrické intermezzo, Lila Nováková

Diplomatická verze Ediční verze
LILA NOVÁKOVÁ
VATRA
NA HORÁCH
LYRICKÉ INTERMEZZO.
NÁKLAD A. REISE, PRAHA 1914
[1] MŮJ MUŽI,
třeba tak docela Tvou ne- byla, přijmi s láskou tuto knížku, důvěřuje sobě i mně pevně, že jednou tu docela Tvou knížku, knížku lásky, síly a radosti, napíšeme.
LILA.
V Bráníku, 23. ledna 1914.
[3] VATRA NA HORÁCH
[5]
I.
Má paní, ze svých samot, Má paní, ze svých samot,
 ze svého ticha přicházím, a nesu vám svůj nekonečný obdiv. Kdo to mluví, básníku, vašimi ústy? Kouzlo jakési, dobře známé záhybům duše samotářovy, a přece tak nové, vaším veršem teprve domyslitelné – kdo jste vy, že zasaháte v nejhlubší skryty a směle otevíráte je svému zraku, by pohroužil se a vylovil nejdražší perly? Ze svých samot, ze svého ticha volám k vám, ač rozpačit, přec musím říci vám, že váš kouzelný verš dotkl se těch hloubek skrytých, kterým určen je, a duše moje sama teď olovnicí stala se, jež směle odhodlala se měřit hloubky vaše. Klesá, klesá – kde je dno vaše? Vy veliká a silná, – hle, mne obdiv jal, já vaší síly, vaší krásy nezměřím. A jsem snad sám, jenž ví o síle té, jíž veršem nezrazujete, jež patří životu vašemu. 7 Má paní, ač jsem neznám vám, přec zachtělo se mi Vám psát, a vy, která tak směle noříte se do hlubin mojí duše, vy nezazlíte mi, vy pochopíte, co znamená mi, říci vám, že jsem, a že jsem vaším dlužníkem. 8
II.
Milý pane, došel mne váš list. Milý pane, došel mne váš list.
 Že umím trochu mezi řádky číst, mně zdá se, že vám cosi duši tíží. Pane milý, proč vás obdiv jal? Vy – odpusťte, tak jste se rozepsal, jak věřící, jenž ku madoně vzhlíží. Jsem prostým smrtelníkem, – děckem snad jste vy, že dovedla vás oklamat ta cetka veršů chřestivá a lesklá? Co, pane, o životu víte mém? Tak z dálky dotkl jste se v listu svém... Což obdoba vám jakás myslí bleskla? Jsem vděčna vám, a přece se mi zdá, pan pisatel že duše nadšená, a do fakt suchých příliš se mu nechce. Je básník blázna půl a herce půl, jež obě talent zručně sesunul. Jen přihlédněte, rozeznáte lehce. 9
III.
Paní, vysmála jste se mému nadšení. Paní, vysmála jste se mému nadšení.
 Ne zcela snad, – a přec mne to bolelo. Kdo, myslíte, lépe vás ocení, kdo laur skvělejší vloží vám na čelo, než ctitel samoty, přítel chvil stichlých? Vy zlehčujete se a maskou halíte se, vy, která každým veršem krvácíte, svůj verš snad cetkou nazvete, jenž na bláznově čepici se třese? A komedií že je vaše bolest, díte? Což nejsem hoden, byste pravou tvář mi ukázala? Vím, neznáte mne, tím se konejším po vašem výsměchu. Však já znám dobře vás, o vašich bolestech, má paní, dobře vím, i o červáncích, jimiž západ teskně shas’. A každá bolest vaše rve mi duši. Jdu cestou vaší, květy vaše zvadati jsem zřel, a na kamení stopu krvavou jsem slzou smyl. Já chvěl se úzkostí, když dech vám docházel, a bezmocně si pro vás srdce zryl. Zda mohu tušit jen, kde hranice je vaší síly? 10 Dost dlouho divákem jsem smutným byl – dnes zachtělo se mi, vám, paní, říc’, že s vámi z trpkých pramenů jsem pil a na skráních jsem nosil štvaný pohled vašich zřítelnic. Je hříchem smělost má? Tož, prosím, snažte se mi odpustit. 11
IV.
Milý pane, byla-li jsem udivena Milý pane, byla-li jsem udivena
 prvým listem, – úžas teď mne jal, a zvědavost, jsem přece také jenom žena, – kde poznatky jste o mně nasbíral? V mé duše hlubinách že, pane, toulal jste se? Tak aspoň v listu svém se tváříte. A mými bolestmi tak duch můj nechvěje se, jak slzy v slovech vašich ukryté. Kdo zná můj život, – bože, prostý, všední a uzavřený do čtyr těsných stěn? Jak zdálo by se vám, že už se nerozední, a duch můj že je k smrti unaven? Mou sílu ctíte s vehemencí zarputilou, oh, pane, na čem pak ji vlastně znát? A často vnitřní zbabělost se kryje silou, by mohla situaci ovládat. Milý pane, když tak všechno o mně víte, snad víc, než pouhý verš dá na pospas, – při dovolené zvědavosti připustíte, že aspoň trochu měla bych znát vás. 12
V.
Má paní, neznámý váš pozdravuje vás. Má paní, neznámý váš pozdravuje vás.
 Má paní, odpusťte, že zazdálo se mi, jak povolil by duše vaší led, jenž kryje hloubky zrakům plebejským, jak povolil by, aby připustil, bych, zbožný poutník, napíti se moh’ ze zřídel vaší duše posvátných. Má paní, odpusťte pro rozkoš mou, pro pokornou a zbožnou touhu mou. „Že aspoň trochu měla bych znát vás“...vás...“ tak píšete, má paní. Znáte mne! Vždyť přece vy, jež tak jste bohata a šťastna tím, že znáte měřit vše, a všemu smíte rozumět, vše vzít v své ruce měkké, moudré, úzkostné, a duši ke všemu jež znáte naklonit – vy znáte mne, – vždyť tušíte snad přec, že slovo vaše, rozkoší všech tresť, lék bolestí všech, nitra zkrušivších – byť málokdy, přec v chvíli výsostnou zapadne v duši, jež je pochopí, jež zbožně přijme slastné poselství 13 a božský pokrm duší toužících. Jsem nejzbožnějším ze všech věřících..věřících... Kdo jsem? Těch, paní moje, ptejte se, v jichž duše útlé sázím nejlepší a nejčistší, co vypučelo kdy na lánech duší – drobných dětí mých, jichž zástup denně zvědavě se ptá na to i ono, kterým vůdcem jsem, jsem přítelem i otcem, bratrem, chůvou též. „Pan hučitel“ mi tady říkají ve klínu hor, tu, v tiché samotě, kde obchod spí, kde není průmyslu, kde civilisace se nestkví květ – kde nad hlavou se klene obloha tak panenská, jak modrých očí zor, a pod nohama doliny kde sní sen bukolický ještě. Žiju tu jak oblak nad obzorem, závan větříku, jenž starým borům hlavy čechrává, jak poryv bouřlivý, jenž přeletí a úzkost nese tiché dolině, jak těžký mrak, jenž obzor spoutává a bezútěšně sněhem kryje kraj, jak horský klín, jenž staré tajemství své střeží bedlivě a vydá těm, kdož svaté heslo znají vyslovit. Tak žiju tu, má paní. Jsem tu sám, 14 mým druhem hrstka knih a klavír můj, a dvaadvacet let a všechny touhy mé. Jsem v světě sám a odevždy jsem sám, má matka mrtva, otce neznal jsem, a nevím, kdo jím byl. Teď víte vše, co o sobě jsem mohl povědět. Jen ještě to: má paní, vzácný host pod střechu vešel mou – vy, kouzlo vašich slov. Toť odraz vln od břehů tušených, toť blesk, jenž bez úderu ozáří kraj, zahalený ve tragickou tmu. Má paní, pište zas, a věřte mi, že hodno moje srdce pokorné, vzácného hosta přijmout zas a zas. 15
VI.
Jsem, pane Mílo, teskně dojata. Jsem, pane Mílo, teskně dojata.
 Jak v starý portret v list váš zřím. Slov melodických tok – a slova ta mně patří – čím je zasloužím? Tak vidím vás ve středu, jenž je vším bohatě nadán, aby plný život moh’ z něj klíčit, skoro zatížen tím nejvyšším, a překypovat, hojnosti jak roh. Proč trpkost jakási se vkrádá ve váš zrak? Leč chápu, – vzpomínám svých dvaceti dvou let. Je duše tehdy znavena, jak pták, jenž v širošíru odpočinout nedoved’. Tu chlad je vod, tu větve stín, tu vrchol hor, kraj kouzlem vábí k odpočinku ve svůj klín. Však duše mláda, výš ji žene vzdor, a klesá potom skepse, odmítání do hlubin. 16 Jen spočiňte, kde vaše práce tkví – tam ve škole, jen cele dejte sebe jí. Až doba zrání přinese vám vítězství, váš čistý duch se vyhne skepse peřeji. Jak bohat jste! Vy máte řadu knih, jež přáteli jsou bez zrady. Jste s nimi sám, své dílo máte; když váš klavír stich, vše kolem vás sní, jako v lůnu země nebroušený drahokam. Pane Mílo, závidím vám ten los – žít prostě s prostými, a živit se svým snem. To, věřte, do dna dopít nezná ledakdos, ba ani okraje se číše dotknout zbožným rtem. Tím jist si buďte: vzácným je váš dar tak obdivného zájmu. Jako z lůna hmot sen sochařův pod dlátem vstává v Tvar, tak duše vaše básníku teď vstříc přichází ze samot. 17
VII.
Má paní vzácná, stál jsem na planině Má paní vzácná, stál jsem na planině
 za zimního, jasného jiskřivého dne. Znáte takové dny? Na výsost čisté, nedotknuté? Naše hory neznají mnoho barev za takových dnů. Nebe je bledince modré, k obzoru šedofialové. Slunce je světle zlaté, skoro stříbrné. Hory bělají se sněhy a černají lesy. Údolí jsou jen bílá s drobnými mráčky vsí, žlutavý kouř houpá se nad nimi. A po všem, od obzoru k obzoru, svítí perleť, tu bleděrůžová, tu karmínová, tu zlatělilová. Zima, zima, zima. Má paní vzácná, stál jsem nad zimní nádherou, v mojí duši však něco žehlo plným úpalem letním. Moje nitro spalovalo se čímsi dosud nepoznaným. Má paní, chvílemi srdce moje zachvívalo se pokorou, a v následujícím okamžiku hořelo pýchou. Všechno, co zdálo se mi dosud šedým, 18 málo kouzelným, polo prázdným životem, všechno rozlišilo se v barvách, všechno tajemně promluvilo. Na hory kolem sebe hledím dojat hluboce. Vy milujete hory. Na život svůj myslím, na svou práci dělníkovu – snad stokrát je mi dnes vzácnější ještě, světější, protože vy díte, že naplnit může život cele. Má paní vzácná, očima jsem hladil řadu svých knih – snad není ani jediné z nich, kterou by nebyla i vaše duše opojená procházela. A zbožně, tiše struny klavíru jsem dnes rozezvučel – i jich dotkla jste se už svou myšlenkou. Jsem bohat pojednou – paní, vy jste kouzelníkem, jenž odkrývá všech věcí cenu tajeplnou, a duši říká hesla jakási a dodává jemně: hleď! – a všechno na ráz okolo promlouvá, všechno na ráz oživuje, svoje tajemné bytí zjevuje. Vy, paní, takých kouzel znalá, plníte své poslání.poslání, má básník učitelem být a prorokem, a vy jím jste. 19 Tak chtěl bych ve svět to hlasitě zavolat, chtěl bych všechny slepé a hluché přivést k vám, vy byste jistě všechny uzdravila. A zatím, kolik je těch, kteří poslouchají vás? Ani tolik snad, jako těch, kteří vás tupili, kteří chtěli by vás umlčet, kteří myslí, že svou slinou uhasí světlo... Leč co s tím tu, na výspě sněžných hor? Mně v duši všechna slova vaše hoří plamenem, a mně, jenž neznám vás, celý prostor opakuje jméno moje melodickým, dojetím zastřeným hlasem, a vím, a vím, že jistě slyším váš hlas, když říká: pane Mílo... Dík vám, dík! 20
VIII.
Vím, pane Mílo, zas si řeknete, Vím, pane Mílo, zas si řeknete,
 až tuto odpověď mou přečtete, že posmívám se, že se posou kryji. Byť vážila bych zkušenosti let, – bezmezný obdiv pokřiví mi ret přec v jakous málo rvavou ironii. Můj pane, příliš vysoko váš zrak cos hledá, skoro do oblak vy postavil jste básníka i ženu. Že s nadšením tak jste mne oslavil – vás hněte, že i posměch dal svůj díl, a zříte zhaněnu mne, poníženu? To místo potom zraku uniká, kam život postaví si básníka, kams mezi vaše výše, hloubky davu. 21 Tam stojím pevně, milý příteli, váš laur na čele, tak chcete-li, však despektem si neobtížím hlavu. Má velkost? Osud kolem srdce šel a náhodou dlaň nad ním rozevřel, dech’ písně v ně a hrstku květů vložil. Čí zásluhou to, že vám zazpívám, že poutníku své duše květy dám, když s novým jarem osudu dar ožil? Kdos květy trhá, píseň vnímá sluch, v tom také velkost, zase bez zásluh, jen zákon plní se, v tom krása pouze. Nechť vždy se struna písní zachvěje, a rudý květ nechť zvedne závěje, když lačná duše rozevře se v touze! 22
IX.
Má paní, po dnech dlouhých píšu vám, Má paní, po dnech dlouhých píšu vám,
 přes touhu, denně třeba perem myslit a posílat vám myšlenky ty všechny. A snad bych ještě dnes tu touhu zkrotil, kdybyste sama nebyla mi řekla, že i můj zájem je vám jakýms darem. Má paní, chtěl bych, by vám moje duše sloužiti mohla, urovnávat cesty, tak trnité, a kamenité, příkré. I tím bych šťasten byl, kdyby jak vůně za chvíle dusna přelétla má duše kol vašich spánků, v dlaních unavených by spočinout vám mohla květem bílým, jenž trpkost s retů plaší, uvolní je – byť v úsměv ne, – a v oči slzy volá, a duše uleví si unavená... Má paní bílá, zas jsem o vás slyšel, jak bijete se těžce se svým losem, jak bílé vaše ruce, které z dlaní v svět sypou vonné květy stobarevné pro potěchu všech srdcí roztoužených, se brání ranám, brutálním i podlým. 23 Má paní, k smrti smutna je má duše. V svých samotách tak vídávám vás často: ty oči, v hloubky které hledět umí, jež lidské nitro žárlivě si střeží, ty oči, kterým hvězda neunikne, jež shasla ve výších, kde není hostem dech živých bytostí, kde dech váš doma, ty hledí kamsi vážně, bez výčitek – však já v nich vidím všechnu hrůzu nitra, a tuším hloubky, tuším všechny výše, jichž duch váš dotekl se ve dnech bojů. Má paní bílá, chtěl bych požár vznítit, jenž zažehl by všechna nízká srdce, jenž dal by poznání jim vlastní bídy a vaší síly. Sám bych chtěl jím shořet. Jsem divákem jen z nedohledné dálky, však může-li vám vědomí být něčím, že kdosi, třeba neznám, jde tou cestou, jež nohy vaše zraňuje, – má paní, –? Jen při jediném kroku můžete-li tím vědomím se chránit před zraněním –? Má paní bílá, odpusťte mi, smělci! 24
X.
Mílo, vy děcko, dobrý duchu hor, Mílo, vy děcko, dobrý duchu hor,
 můj dík! Ba, v těžké chvíli jste se rozpomělrozpomněl, v mé duši mraky kupily se, rozpor nad rozpor – jak květu zvadlý list, jak vůně dech se schvěl ten pozdrav ze samoty vaší. Dík vám, dík! Vy o slabostech cosi víte mých? Tak, pane Mílo, – hle, že smrtelník teď hlasně ozval se z těch výšin závratných, kam, rovna bohům, básníka jste postavil. A tomu teď se skoro posmívám. Tak aspoň MíloMíla dílu blouznění a obdivu se zbyl – ta chvilka slabosti víc, nežli sterá slova poví vám. Oh, o mé síle co si, pane Mílo, myslíte? Má každý chvíle zbabělosti, štve vás strach, že zmatete si cesty spletité, a v nízkost že se uchýlíte s přímých drah. 25 Co zříte, bolesti jsou oněch chvil, kdy básník těžce rve se s člověkem, kdy básník sněžné vrchy opustil, by k stinným studnám s žíznivým svým došel rtem. Chce pít, chce pít, chce usnout lidským snem, a v snu svém lidskému chce srdci naslouchat a cítit, teplá hruď jak vlní se mu pod spánkem, a znáti, že tím teplem, tepem srdce lidského má někdo jeho rád. A chce, aby ten někdo hlídal pramen jeho vod’vod, nad čistým zřídlem aby stále bděl, by hudbu sfér a teplé dlaně vnášel do prázdnot, a duši nazíráním v bezdno unavenou lidským štěstím opíjel. A chce, aby ten někdo jeho slabé chvíle znal, je tušil, přicházel mu za nich vstříc, v své náruči by slabost jeho ukrýval, svou sílu čerpal z toho, že smí vše to stříc’. A takým sobcem, Mílo, bohorovný básník jest, že chce, by vědomě tu kletbu jeho spolu někdo nes’, by šel tou nejtěžší všech lidských cest, a než by s duše střás’ tu kletbu, aby raděj zdolán kles’. 26 Toť těžký, těžký los, a málo kýženým je těm, jež osud tragický a neúprosný s geniálním snílkem spjal. Že se mu brání, že se vzdorně bijí s životem – a básník při tom trpí? I to osud v bytí vpsal. Můj dík a nekonečný soucit platí jim. I jejich bolesti jsou stupni nohou, snů jeho perutí, vše, co jim dává, platí oni kouzlem vlastních tužeb nejprostším a nejčistším, v svůj vlastní život vracejí se ohněm sžehnuti. V tom všechna moudrost básníkova tkví, můj pane Mílo: naučit se odpoutat los tragický a nezasloužené své dědictví od svého lidství na tolik, by s rovnováhou mohl stát uprostřed všech, z nichž básník ssaje lidství tresť. Toť jediné, čím může dluh svůj zaplatit. Rty na ústa přimknout, jimiž mluví tajeplná zvěsť – toť značí psancem netoužených dálek být! 27
XI.
I já vám, paní moje, řeknu: vroucí dík! I já vám, paní moje, řeknu: vroucí dík!
 Jsou myšlenky, jež v samotách mne rvaly. Díl největší jich z nevidomosti mé vznik a vaší moudrosti se ve plen vzdaly. Jen jedno nejasno mi: čím vám lidská lež? S lží lidskou bít se – nejtrpčí to boje, tam o to nejvyšší své – jasný zrak – se rveš, a v kalných proudech lovíš srdce svoje. S lží lidskou bít se – v tom snad všechna hrůza hrůz a jediný snad pramen bezútěšné mdloby. A kdyby smutek posvátný ten nerozptýlil hnus, snad srdce štvané teskně uvadlo by. 28
XII.
Ba, pane Mílo, pravda, – s lží se lidskou rvát – Ba, pane Mílo, pravda, – s lží se lidskou rvát –
 toť smutný boj. Však tolik jasno mi: jsou duše, které musí, musí lhát – jim pevných kroků lež ta nezchromí. Lhát musí, jako smějí se, jak hrudí vane dech, bez viny, prostě, samozřejmě lhou. Zda příkaz nitra to, či pouhá chyba v mluvidlech? To jisto: nesmíte jich stihat nenávistí svou. Jak vám ta lež, tak jim zas pravda vaše překáží; jim dryáčníkem nediskretním zdáte se. Vám pravda štítem, ostatní se kryjí lží. A na Vás je, – hle, – vyrvat jim, co pod lží kryje se. 29
XIII.
Má paní, – sníh se pohnul s hor, Má paní, – sníh se pohnul s hor,
 a v zemi též se něco hnulo už, a ohlas tajeplný táhne vším. Jde jaro zas – a zase rve mi hruď, jak za let prvních předtuch mladických. Tak smutné chvíle mívám někdy zde: Jít chce se k zemi, k mezím přimknout se a krevní cévy těla otevřít a k zemským cévám všechny napojit, dál s nimi v tichu jedním žitím žít, se zemí dýchat, stéblem k slunci vstát, a čekat pokorně, až s letem přijde klas a zrání doba, svatě účelná. Je v touze mojí lidská pokora i bezútěšný smutek. Všechen kal, jenž civilisací se hrdě zve, lpí na duši a otravuje ji, ten brání, aby s hrudou člověk srost. Jsem děckem rovin. Vzpomínávám teď, jak pláně polí černají se v dál, a zorané se vlní pod zrnem, jež padá v rozkochanou syrou zem. 30 A jarní vítr se sluncem ji zvou – tu věčně smyslnou a bezúkojnou tak, jak plodnou důstojně, – k svým lásky hrám. Jsem v horách jejích, které hovoří o všechněch klínu svého sladkých hrách, o tisícerém hýření i rozpuku, i zrání nerušeném. – Zdá se mi, že vyhostěncem jsem, a smutno mi. Jak mimo mne by všechen život šel. 31
XVI.
Je jaro také tu. Pár týdnů tomu, Je jaro také tu. Pár týdnů tomu,
 co na zahradě vsadili pět stromů, dvě lípy, javor, jeřáb, klen. Tu budou stát. Svou ratolestí krýt budou stejně žal i štěstí na vršku, větrům dány v plen. A po všech zimách míza v nich se vzpění, a v slunci v listoví jim klesne snění, dá jaro květ i podzim plod těm lipám, javoru i jeřábu a klenu, by pro život, tu věčnou, svatou změnu, byl zachován jich slavný rod. Teď, dokud kořání se nerozroste do nové půdy, duše stromů prosté se tajným steskem budou chvět, zda vichru, jenž jim v mladé větve padá, kmen odolá, zda nečíhá v tom zrada, že vyrváno je stromů pět 32 z té půdy, která dosud hostila je? A léta půjdou, hledět budou v kraje, pak bude listí čechrat jen ten vichr, pod nímž kmínek slabý sténá – stát budou, koruna v šíř mocně rozložená – ty lípy, jeřáb, javor, klen. Čím úzkost ta, jíž vichr dnes se směje, čím, Mílo, bezradnost a beznaděje, když přijde vzdoru, síly den? Ba, šťastné smutky, požehnané stesky! Stát na vrchu a svádět k sobě blesky, a půlí žít, když rozražen! Mé stromy drahé, léta půjdou nad hlavami, dnes slunce, zítra vichry budou s námi, dá podzim zlato korunám. Zřím kmeny, ve větru se prohýbají – jdou bystré vody od vás řekou v kraji – já na vás při tom, Mílo, vzpomínám. 33
XV.
Jde za dnem den, je jaro blíž a blíž. Jde za dnem den, je jaro blíž a blíž.
 Tam u vás kraluje už asi v kraji. Pták zpívá s hůry, duše letí výš, jich písně na cestě se potkávají. Den ze dne chodím v les a květy trhám tam. Tím kouzlem, jež jste probudila, oddechují. V kout, kde jsou vaše listy skryty, do vody je ukládám. Zda pozdrav mráčky přinesly, jež v sever plují? Má paní, prosím, mohla byste obraz svůj mi dát? V mé samotě se jeho nikdo nedotekne urážlivě. Sta květů budou kolem něho uvadat a vůní svou ho pozdravovat tklivě. 34
XVI.
Má paní tajemná, už pestří se mi květy, Má paní tajemná, už pestří se mi květy,
 jež poslala jste, samoty mé na oknech. Ten vzácný dar jsem hodlal nechat bez odvety, když beze slov jste poslala ho v dnech, kdy čekal jsem, že o vašich mi rysech poví, o kouzlu očí podobizny list. Pak přišly květy, – dárci k poutníkovi, z nich úsměv váš i vůni duše mám si číst? Čtu. Úsměv barvami plá, dětské oči máte. A duši proměnnou, jak květu vzhled. Jak život můj dřív, tak teď vůní květů zadýcháte čtyř smutky stěn a hrstku knih – můj svět. 35
XVII.
Slov dost, tak právě do tří slok – Slov dost, tak právě do tří slok –
 a jejich bystrý tok mi ani nepoví, zda květiny mé zdrávy došly k Mílovi. Nač obrázek? Mám oči, nos, tak jako ledakdos. Chci duší mluvit k vám, – pod květy neklasický profil ukrývám. 36
XVIII.
Ba zdrávy, došly. Ještě jednou dík! Ba zdrávy, došly. Ještě jednou dík!
 Po horském vzduchu rozvírají rty, a zdá se, že jim dobře k duhu jde. Má paní tajemná – teď vidím vás ve středu květů, přátel bezelstných, ve sporém stínu slabých stromečků na vrchu nad krajem. Tak o vás sním. Na vaši duši myslím, jež mne zná, a s mojí vlastní vážně promlouvá, tak kouzelně a tajeplně tak. Což vaše dílo – smím-li se vás ptát? Nač myslíte? Čím překvapíte nás, kdož čekáme tak zbožně na hlas váš? 37
XIX.
Mé dílo? Co as, pane Mílo, chcete o něm znát? Mé dílo? Co as, pane Mílo, chcete o něm znát?
 Jde život všemocný, když zoral, zvláčel, počne osívat. Tu zrno vzklíčí, v klasy vymetá, a jindy ne. Jak život chce a dá. Toť moje dílo – toť vše, čeho schopna jsem. Vše ostatní – to posou, gestemgestem, posměškem. Čím duše uzrála, to zjeví umění, ať z hmoty v tvar se pro zrak promění, ať barvou zvábí ho, ať tonem padne v sluch, ať slovem zázračným je okouzlen váš duch – vždy hovoří ta mocnost, jež zná všechno vyslovit, ať písní, kovem, kamenem či slovem zradí čistý cit. Je básník prostředníkem, jako kov a kámen, barva. Duše probouzí se hudbou slov a vatrou vzplá na sněžných vrcholech. Tam vidím bílou ji a sladkou ve svých snech. 38 A jednou-li jen píseň má ji posvětí, už klesnout nemožno mi zapoměnízapomnění v zajetí. Zřím jasně plát svou vatru v klínu hor, a čistých duší kol ní – třeba malý – sbor – ti za mnou přišli tam, těm vstříc můj oheň plál, je z dálek nehostinných k sobě zval. A co jim dám? Své srdce spaluji tam na popel, snad někdo ruce ohřál si, kdo kolem šel. Což, malý úkol, snadno dostižný to cíl –? Mně, pane Mílo, duši pokorou a něhou opojil. 39
XX.
A což, – ohřál-li si někdo duši celou A což, – ohřál-li si někdo duši celou
 u vatry na horách, když kolem stíny tragické se stelou? Na horách svojich stojím dojat před západem, a čelo líbat dávám podvečerním chladem. V modravých výších obláčky bílé ku severu plavou, neslyšně vzdušnou svou perutí mávají nad mou hlavou. A říkám jim: Vy, kteří tvář svou měníte každým okamžikem, vy, jimž nic na pouti neposkvrní se trváním ani zvykem, vy, k nimž pták nezaletí, na nichž zvuk se nezachytí, vy, kteří jenom sobě rovné potkáváte za svého bytí, – 40 ve vaši plochu proměnnou zrakem píšu tajemství svoje, vy rozplýváte se a znovu přijímáte je od očí nadšených bez úkoje, vy, věčně zvědavé a proměnné – potkáte-li, než rozplyne se písmo, druhy své, váš povrch jim je sdělí – jim, stejně vzdušným, stejně proměnným, stejně tajemně šedomodrým, bloudícím – ať moje blaživé tajemství na chvíli celý obzor naplní, jak závoj mlhavý ať nade vším se rozvlní, ať zahalí se jím na chvíli srpek měsíce, jak mráčky, jež po něm spějí, ať pod ním zaplane vatra na horách tajemněji. 41
XXI.
Ano, pane Mílo, vatra vzplane tajemněji – Ano, pane Mílo, vatra vzplane tajemněji –
 cítívám tak jasně za těch chvil, když ke mně z temna světlé zkazky spějí, můj verš že jakés srdce oteplil. A hledím kolem sebe. Země moje dřímá, a prolitá krev tlí v ní posvátná, ta krev, jež zbavila se prohnilosti Říma. Zem ladem leží, plodná, památná. Tu, onde brázdy kouří, dálkou rozděleny, tu, onde strom, – má hlavu rozkvetlou. Tu, onde dům už zdvihá bezpečné své stěny. Toť stopy těch, jichž duch jak blesk se mihl tmou, a brázdu vyryl širokou a černou do úhoru, a rozkvět jako štěp a vydal ovoce, a stavelstavěl pevný dům. Těch svatých v sboru tak jednou stát – jak dojímá to zbožně, hluboce! 42 Být písní smutným duším, vodou příštím žízním, být květem, nad nímž dětská radost zazvoní jak rým, a z vlastní brázdy vymetat v klas ku zítřejším sklizním, a vznést se ke rtům sterým chlebem výživným – – A třeba nic víc, Mílo, nevykonat, než svou slabou dlaní rvát z pusté půdy zlobné bodláčí, a nedbat toho, že se do krvava zraní, neplodný úhor radostnou svou krví namáčí. A práci svoji průkopnickou konat do poslední chvíle, jen ptákům naslouchat, když rozsévají tony z oblak v svět, a jenom, když se trochu oddechnout chce síle, svou vlastní písní pod oblohu zaletět! 43
XXII.
Má duše je jak tichý les. Tak dřímá. Má duše je jak tichý les. Tak dřímá.
 Jen stává se, že náhle vstává mech... To vy snad dotkla jste se nohama ho svýma, když pod korunami jste prošla v mojich snech. Teď tudy šla... – tak hlavičky si povídají, a u kořenů stromů měkce šelestí. Kdes v stínech hloubek zahoupá se něco v taji, a lehký vánek dýchne zvláštní svěžestí. A vůně, píseň, vzpomínka, dech – něco jásá v mém zákoutí, a tehdy bezpečně to vím: Byl vzácný u mne host, šla tudy Krása a závoje své stlala větvovím. 44
XXIII.
Z jara Krása smekla se s úbočí nejvyšších hor. Z jara Krása smekla se s úbočí nejvyšších hor.
 Šla krajem, kde zbytky sněhů třely si rozespalé oči. Šla zčernalou brázdou, kde o čemsi tajemném mluvil každý země por. Bílou rukou první květy upevnila ve vrkoči. A ruce rozpřáhla, oči do dálky zahleděla, – tak šla vpřed, a v modravém zlatavu těch roztavených pohledů panenství se cudně usmívalo, a tajemství pupenů, v nichž ještě ani nedříme květ, a první myšlénka zrna, jež v svaté brázdě za zimy spalo. Z jejích drobných úst, zpola rozevřených, za zvukem padal zvuk. A ne ton, ne slovo, ne vzdech – a všechno v tom bylo, i barvy a teplo, zlato slunce a první zeleň brázd a luk, a vůně mízy, dech širých nebes, jímž se všechno stvoření opojiloopojilo. 45 A potom úsměv, dřív přeletavý, na ústech i skráních zrál. Hlava zpět klesala, jako pod polibkem, ruce vztažené v loktech uvadaly, dech vonný v ňadrech rozkochaných chvílemi ustával, a váznul krok, když na mezích a v lukách v cestu se květy stlaly. Krása se usmívala, jako hravé nymfy po hájích, když satyrova ruka chtivá na ňadrech jim zabloudila. Na zlaté blesky sluneční se zavěsil ten smích, a ovoce na stromech, zrna v klasech chtivě ho pila. Když potemnělo v očích, když slunce zakrylo si bouří líc, tu Krása vláčná, rozkochaná, úbočími hlavě podestlala, blesky nebes, jež jí v náruč klesla, pochytala do svých zřítelnic, a unavená v bezděčných, sladkých slzách usínala. 46 A zvážněla, duch skláněl se, jak myšlénkami těžký, zralý klas, v umdleném slunci opatrně nohy na ocúny kladla. Zamyšleně rozpouštěla po stromech svůj dosvítivší vlas a s divným smutkem přešla polem stopou rádla. Úsměv svanul se rtů. Polootevřené něco roztržitě šeptaly, nebdělé, nesnící, jako by někdo nevědomky: ano, ano, ano – říkal. Lem jejího šatu, sladko kořenně balsámovým topolem vonící, po nastlaném jeho krásném listí tiše se smýkal. A tížil Krásu, podzimními dešti smutně zvlh, déšť usedl i v jejím těžkém, vonném vlase. S poslední, nejtěžší z podzimních mlh po tmavých bocích na svoje hory vrátila se. Postála nahoře, nejvýš, a dlouho zádumčivě hleděla v kraj, pak usedla, a až na vážné oči celá se do sněhu zahalila. A s očima rozevřenýma, v nichž všechno zažité přešlo v posvátný taj, o slunci, o jarních ručejích, květech, blescích a vůni topolu balsámového snila. 47
XXIV.
Mé slunceslunce, pojď! Mé slunceslunce, pojď!
 Na toulce v lesích tajemných mne doprovoď! A mezi větvemi, úponky, kři své zlaté sítě rozestři. Ať každá myšlenka má i můj každý vzdech jak vážky křehké zachytí se na tvých zlatých rtech! Mé slunce, žhni! A spal ty duhokřídlé svojí ve výhni. Jen křehká ta křidélka na sítích nech... Zlatavé sítě, zelený mech, na křídlech perleť a kalený kov... je všechna krása hra tonů, barev, slov! 48
XXV.
Příliš těžká vzduchu, příliš lehká vlnám, žije Příliš těžká vzduchu, příliš lehká vlnám, žije
 na konci kamenýchkamenných výsep prý mořská vlaštovice. Básník tajemných září severních o ní zpívá, pozdravuje v ní druha. Básníky také příboj o výspy bije, a se svých výší klesají na vlny, o čemsi sníce, co očima bezednýma do dálek tajemných teskně se dívá. Jsou chvíle, kdy příboj a vlny a výspy pekelně ječí, a pěna vysoko ve vzduch, těžký solí, stříká. V těch chvílích, kdy poletujeme pěnou osamělí, kmit drobných ptačích perutí promlouvá bezslovnou řečí, a třeba pěnou, šerem rozděleni, – aspoň dva – nezapomene tam básník na básníka, a o všechnu rozkoš, vítězství, i únavu a úzkost a hrdou samotu druh s druhem tam se dělí. 49
XXVI.
Moje samoty požáry se rozhořely, Moje samoty požáry se rozhořely,
 záplava rudá do kraje prosvítá, všechny mé myšlenky a city v oheň se schvěly, má bytost v kov čistý rozlita. Už nemyslím a necítím, jen plynu – řečištěm divným roztavený kov, tak mimo radost, bolest, hřích i vinu, a pro to vše, co cítímcítím, není slov. Je těžko psát. Mám snad vás unavovat vět hříčkami, bez vůně, bez krve, a v pásma duhová snad bravurně je snovat – ač všechno to si uvědomuji sám poprvé? Vždyť těžce cítím to: je bláhovostí, že říkám vám, jak hošík: mám vás rád, sním o vás, duše má se nevyprostí z těch sítí, kam se dala vámi včarovat. Je léto, cítím, jak v něm plně zraju, a vy jste sluncem, pod kterým se v zrání zachvívám. Proč vám to říkám? Bolestně se kaju, svým rozhořelým samotám se posmívám. 50
XXVII.
Pane Mílo, za lásku vám duše moje vděčí...? Pane Mílo, za lásku vám duše moje vděčí...?
 Rozesmutnil mne váš list. Vždyť neznáte mne. Sic obraznost a žhavý zájem o mládí mi svědčí a vášeň nezkrotná i boj o duše struně jemné – Však co s tím já? Jen vzdálenost a gloriola básnických laurů snad Vás opojila, že mládí vaše, duše čistá, rozdychtěná na mne volá – což kdybych bezohledně zašlápla vše, potupila? Což kdybych vysmála se sladké vaší touze, což kdybych kousky ledu vhodila ve vášně vřelé? A kdybych lhostejně jen přešla kolem pouze – co vaše první láska, nitro rozhořelé? Jste děckem, Mílo. – Jsem už dávno ženou, svůj život mám, své vlastní lásce kvetu svou duší zralou, vědomě už roztouženou, a ruce mojí nechce se váš kalich povznést k retu. 51 Svůj život mám, v něm zamýšlím se stichlá na půdě, které dobyla jsem vlastním, těžkým bojem. V ten život vaše duše čistou vůní dýchla – to přiznávám – teď děsíte mne však svým bezúkojem. Jste, Mílo, mlád, nuž dejte sebe práci a svoji lásku brázdě, kterou do hluboka orat máte. Mé myšlénky nad vámi táhnou, jako v podzim ptáci, – snad stihnete je, když se od své práce do oblaků zadíváte. 52
XXVIII.
Má lásko, mluvíš o životu tak, Má lásko, mluvíš o životu tak,
 jak kdybys u kořene věcí stála, tak zpola pevný strom a zpola vrak, a na pídi chceš žíti skromně z mála. Ty, citů královna, máš světem jít a květy trhat, u nohou jež rostou, máš rudým vínem znovu vždy se opojit a zvednout k sobě duši oddanou a prostou. Či mníš, že hoden nejsem, tobě dát, co tebou vykvetlo, co tebou překypělo? V svých bílých rukách nech mne uvadat, a rtů svých růže nachyl nad mé čelo. Svůj život máš –? A co tvým dílem plá, co volá v něm a sladkou tuchou kypí? Oh ano, věřím, touha tvá je vyzrálá, jak za dnů léta těžká vůně lípy. Ne, nejsem všedním hostem, dobře znám svou duši bohatou a roztouženou, a vím, – ne málo před tebou teď pokládám, před prvním sluncem svým a první ženou. 53 Ty pohár vracíš mi a sama opojilas ret, když sebe podalas. – Tvá gloriola –? Ne, ty jsi zralý plod a plný květ, a neumíš se darovávat zpola. Ty říkáš: práci jen, své brázdě mám se dát, a hrdě odmítáš, co nemůžeš už vrátit. Vždyť sama vzala jsi mne tisíckrát, že celým žitím budu ti to platit. Je léto. Prázdnin čas. Jdu za tebou, má květů královno, má sladká paní. Tvá duše pozdraví mne písní kouzelnou, a květů, jimž jsi život dala, neporaní. 54
XXIX.
Ne, nechci, byste přišel, a vy poslechnete. Ne, nechci, byste přišel, a vy poslechnete.
 A nestačí-li vám, být druhem zamyšleným, nic nechci od vás. Vy zas utichnete a napíšete mi pak o tom slovem ukázněným. 55
XXX.
Plnou náruč květů jste měla, Plnou náruč květů jste měla,
 a přes mou hlavu kamsi jste se zahleděla. Já čekal a prosil a plakal, pak hleděl k zemi. Ani jediný z těch květů nepodala jste mi. Jste tvrdá? Jste zlá – Ne, ne, mně srdce opak říká. Oh, mně tak se nechce hráti si na lásky mučenníka! 56
XXXI.
Pane Mílo, odmyslete vášeň, Pane Mílo, odmyslete vášeň,
 zapomeňte, že mne rád snad máte, poslechněte, co vám moudře řeknu. Psal jste: všechno rvát a všeho užít, do nekonečna se opojovat – – – Vždyť tak žiju, pokud mně je třeba. Všeho duší dotknu se, vším sytím hlad po poznání; porozumění chci bolestem všem, záchvěvům všem duší. Rváti? Mílo, na dně rvaní bolest rvavá číhá, věřte, platila jsem trpce poznání to vlastním klidem dlouhých, těžkých roků uzrávání. Motýlem si létat s květu na květ? Duše lidská není hmyzem, není květinou ten, u nějž zastaví se! Duše lidská těžce z mlh se rodí, těžce zraje, třeba slunce žhnulo. Nutno pěstit útlé její květy, nutno chránit prvé bledé plody, nutno růst a zráti svému druhu, který čeká pokorně a toužně, 57 aby darovat směl svoje zrání. Život snem je skoro, drahý Mílo, přec se těžce žije, vždyť už klíčí z našich snů a tužeb nový zítřek, jenž nás nesmí zastat sesláblými věčným bojem, věčným třepotáním s květu na květ, opojené vášní, nevyzrálé, rozmrzelé vposled neplodnými vzněty, hrami smyslů. Duše cítí, jak je zodpovědnou za své činy a za svoje zrání, jak jí třeba, než den nachýlí se, aby vlnila se lícha klasy, aby, až den žatvy její přijde, nenašla jen polozprahlý úhor. Nechci žatvu pro úkoly jakés, pro povinnost, hluchý altruism, nezastavuji se nad tím, proč jsem, ale vím, že přijde jednou chvíle, kdy se moje vlastní duše zeptá: Co jsi učinila pro mne za dnů zrání? Třeba lásky, ano, ta vším hýbá, všechno světí, všechno zdůvodňuje, – mám svou lásku, jí své touhy dávám, zbožně beru, čím zas pro mne kvete, v tom má síla, sladké moje zrání. – Díky za přátelství. Básník zvídá, 58 práce jeho neplodnou že není. To mi stačí. Uznejte to klidně. Mlád jste, život plný kolem půjde, květy dá vám, zralé potom plody, vaše duše dojde svého klidu. Ušetřte mne trpkosti té marné, že jsem, nechtíc, klid váš porušila. 59
XXXII.
Má paní, vracím se k vám zas. Má paní, vracím se k vám zas.
 Já o vás snil při svitu měsíčním. Jak tehdy – po skráních vám splýval vlas, květ polozvadlý jiřiny v něm sdřím....sdřím... Má bílá paní, tak jsem jedinkrát vás zřel. Vy nazvala jste mne pak šílencem. Jak psanec od vašich jsem schodů šel, vy zavřela jste se ve květném ráji svém. Nechť tak se stalo, bílá paní má. – Já odešel a mlčel trpce dlouhý čas. Vy myslila jste: v samotě své rozjímá, či dávno za tu dobu zápal jeho zhas’. Já nejdřív zoufal. Pak mne zalil vztek, a všemu jsem se pohrdlivě smál, a nalil jedu do všech vzpomínek, a z duše, z nitra, srdce jsem je rval. Pak přišla únava. Můj svět byl zpustošen, a žádná z tužeb starých nechtěla se ke mně znát, jen beznaději, výčitkám má duše byla dána v plen, a já se začal, paní moje, kát. 60 Má paní, vím, tak těžce ještě nikdo nekál se, tak beznadějně ještě nikdo nedoufal. Přesladkým jménem vaším modlil jsem se, až mi ve hlase ten starý zážeh vášnivého blaha vzplál. A říkal jsem si: jen to tvoje jméno mám, je kletbou mou, tak právě, jako modlitbou, a že jsi byla, žes mne jako druha ráda měla – všechno klam, toť náhlý blesk, jenž prolét’ mojí tmou. Tvé jméno říkám si, jím modlím se, i něco proklínám, a vím: že kdybych volal, kdybych modlil se i proklel tisíckrát, ty nepřijdeš, ty sladkým snem jsi mým, jenž pro mé duše sluch se jménem tvým je spjat. – Ke snům svým o vás zvu jen měsíce, má paní neznámá, před zrakem mým vás nahou zří. Vlas rozpuštěn a kryje očí vašich hvězdice, jež od ňader se někdy zvednou, matně zajiskří. 61 A vlas váš líbám, líbám ňader běl, vy, vláčná, sladká, vzdáváte se vášni mojí na pospas. A druhu svému dovoluji, by to všechno zřel a kouzelným svým světlem oděl vás. Vy milostivě schýlila jste ke mně duše svojí číš a „pijte!“ řekla jste, a přes mou hlavu chladně zalétal váš zrak. Já duše napil se. – To’sTo’s, zralá, nevěděla, že mou vášeň probudíš, či vědělas i to, že v samotu mne vyštveš pak? Já děckem byl, dnes muž se z děcka stal, a hlashlad i žízeň, které dech tvůj dálkou probudil a v bezúkojnou zoufalost je štval, svým snem jsem nasytil i plně opojil. Jsi má, jsi má, má paní bílá! Láska moje teď se dala cestami, jichž lidské lásky neznají. Já bil se s rozumem a dostal odpověď: má láska vítězná mne vede k tobě potají. Má lásko vítězná, kde bloudila jsi as? Či já snad bloudil, za mnou šla jsi ty? Tvá kadeř splývá, měsíční svit na ní shas’, pod dlouhou brvou sladké oči ukryty. 62 K mé duši, smyslům táhne vůně doubrav zapomenutých, a tiše hovoří k nim lesních tůní zášeří, kam laně chodí pít, kde satyrů a nymf jen zvoní smích. Má lásko sladká, v jakou nikdo nevěří! Tvé oči zavřeny a dlouhé řasy zvyšují jen jejich tajemnost. – A tebe, plavně, tiše vedle jdoucí, chtěl jsem vyhánět? Ty, ode zdroje Absolutna krásy nečekaný hosthost, mým kletbám, frásím dneška mělas rozumět? A tys šla dál, na ironií pustých tok jsi neodpověděla ni hnutím hedvábných svých řas. Až zmlknu, až tvůj tichý postřehnu zas krok, až ňadra rozhalím a srdce k doteku ti podám – čekalas? A čekalas. Já urputně jsem od tebe se odvracel, a na jiné jsem zašel cesty. Duši moji sevřel žal. Tu ohléd’ jsem se. Stálas vedle – v zracích se ti soucit chvěl. I kles’ jsem k nohám tvým a slzami je v prosbách poléval. 63 A tys jen ruku vztáhla, srdce dotkla se a odpuštění dala ironií, nedůvěry, výčitek. A že tvým jménem dávná touha zachvěla se ve hlase, to kouzlo retům pokorným tvůj vrátil polibek. Má paní, modlím se. Má lásko, se mnou zůstaneš. Já k tobě vracím se, jak ptáci v teplý kraj. Tys jistě nervala mne z duše, do dnes ty mne krásně miluješ, a znovu jako světu celému, i mně to třeba ztaj. Já vím, já vím. Má duše slávou svou se oděla, ve stínu doubrav zapomenutých jsem viny smyl, ve vlase vřes a svlačec bílý – vstříc ti kráčí rozchvělá. Teď čekám já, jenž nad vším zvítězil. Ty nepřijdeš, to vím, však duše tvojí zvěst mi zazní ze strun mých – ta píseň nejsladší, ta píseň zapomenutých a nedotčených cest, po nichž už dávno lidská láska nekráčí. Mé rozjásání, sladkost zázračnou – vše vezmeš dechem mým, ty jediná, jež umíš dary také přijímat. Je něco tajemnějším snad a krásnějším, než co mi můžeš ty, má lásko, mlčením svým dát? 64 Jsem vyvolencem, přišla ke mně láska vítězná, dnes v takou už se nevěří. A marně, paní bílá, tajemné to pouto rveš. Má paní – touha má s tvou pýchou slaví příměří. Ty proklej, nebo miluj, sebe mi tím nevezmeš! 65
XXXIII.
Široká řeka. Široká řeka.
 Zimní slunce nad břehem zapadlo. Kovová voda, kovová voda. Miliony vln, miliony vln. Z hloubky, z masy vod prodere se každá na povrch, místo si vynutí mezi ostatními, zaleskne se. Miliony vln, miliony vln. Jedna za druhou sklouzají po povrchu, mizí, každá jinak, všechny stejně. Miliony vln, miliony osudů. Některá vyskočí výš, po jejím hřbetě zapění se tříšť – výjimečný osud. A zmizí stejně ve spoustě vod. A pěna chvíli sklouzá po ostatních vlnách. Miliony vln, miliony osudů, jeden za druhým. Co je život? Jedna vlna z milionů vln. Co je člověk? Jeden osud z milionů osudů. Vlna, vlna, vlna za vlnou. Vítr vane na hladinu. Jeho dětmi jsou vlny. 66 Život? Lidé? Osudy? Láska? Nenávist? Bolest? Hoj, básníku, ty vyšší vlno s tříští pěny na vrcholku, co myslíš? Co cítíš? Čím trpíš? Čím se raduješ? Bláhovče! Kovově modré nebe, kovově modré hřbety vln – vznikání a zanikání beze stop, bez účele. A ty pláčeš? Tebe bolí srdce? Proč nestiskneš horkýma dlaněma to jediné, co společným máš s ostatními vlnami? Usměj se mu shovívavě! Není štěstí, není bolesti, není lásky, – vidíš je tu někde mezi kovově modrou oblohou a kovově modrou vodou? Je jen jediný široký, nehybný shovívavý úsměv, hladící Nic. I tebe. Miliony vln, miliony vln. Studené nebe, studená voda, studený vítr. Jen úsměv je teplý. Marnost usmívá se Ničemu. Úsměv tragika i blázna. Úsměv básníkův. – – – – – – – – – – – – Pozdravuji vás, Mílo. – – – – – – – – – – – – 67
XXXIV.
Jdou léta, jdou, Jdou léta, jdou,
 jak vlna za vlnou. V svém srdce skrytu nejtajemnějším sladkou svou bolest konejším. A zraju v slunci života. Jak zlatý prach v něm kolotá den, noc, i dobro se zlem, slzy s chvílí úsměvnou. Jde vlna za vlnou. 68
XXXV.
Ba, léta jdou, Ba, léta jdou,
 jak vlna za vlnou. A než se jednou vposled rozední, musíme uzrát k žatvě polední. Čím houstly myšlenky, čím naléval se rým, to vínem bude, chlebem výživným těch, kteří útlým stonkem z hrud se k zítřkům pnou. Jde vlna za vlnou. 69
XXXVI.
Dech života v mé samoty zavál květ bílý, Dech života v mé samoty zavál květ bílý,
 prostý a vonný, duši pokornou. Dvě sladké oči v šeru dní mi zasvítily, a děvče srdce vroucího mi dává náruč svou. To cítím plně teď, co kdysi psala jste mi: zrát zbožně tomu, kdo chce všechno dát. Mé bludné kořeny zastavily se teď v pevné zemi a počly mízu života z ní, svaté, ssát. 70
XXXVII.
Usměje-li se básník teple, žehná tomu, Usměje-li se básník teple, žehná tomu,
 k čemu myšlenka jeho právě zabloudila..zabloudila... Jde tedy pokoj ku Mílovu domu, nese ho v rukou pokorných dívka bílá. A život se naplní, dá svoje posvěcení: na líše pod sluncem chvěje se ozim v touze, a v kalichu loňské rudé víno se pění. Oběma vám dálkami ve zbožné oči hledím dlouze. 71
XXXVIII.
Paní, po jaru je, dávno ptáci přilétli. Paní, po jaru je, dávno ptáci přilétli.
 Dnes pod mou střechu zavítala dcerka malá. Je tichý dům můj, tisíci růží rozkvetlý. Duše má modlitbou věčnou se stala. Mám práci i druha, mám dítě teď. Lidé si nás tu váží, jsem mezi nimi už roky. Ano, život vše moudře srovná a na vše má časem odpověď. Čas pokojně jde nad námi neslyšnými kroky. 72
XXXIX.
Ano, tak to výsostně, zbožně tuším: Ano, tak to výsostně, zbožně tuším:
 svou brázdu hlubokou táhnout na úhoru, a v polovině za ruku vzít ty, kteří povedou ji dál. Nitro otevřít dokořán, by mohlo velké slunce k duším. A čistým srdcem stát ve svatých sboru. Pak tmy se báti netřeba, když den se dokonal. 73
XL.
Paní mojemoje, vzpomínáme na vás, jak tak léta letí. Paní mojemoje, vzpomínáme na vás, jak tak léta letí.
 Už jsme oba vážní, dorůstají děti. Život pod střechou svojí hostíme pokorně, tiše. Zhluboka tu v klínu hor dýše. Moje první děti ze školních stěn, nárůdek hravý, jsou mi už přáteli, lid vnitřně silný a zdravý. Paní moje, tu v horách nám v zlatý klas roste české srdce dobrácké, myslivé, vášnivě prosté. Mé srdce bije s ním jedním tepem, můj strom zakořeněný úrodným stal se štěpem, ovoce rozdávám radostně, jablka duší sladká, byť snad malá. Paní moje, díky vám, že z mojí půdy jste mne nevyrvala! E: av; 2007 74
Bibliografické údaje

Nakladatel: Reis, Antonín
(Náklad A. Reise, Praha 1914)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 74

Věnování: Novák, [?]
(Můj muži, třeba tak docela Tvou nebyla, přijmi s láskou tuto knížku, důvěřuje sobě i mně pevně, že jednou tu docela Tvou knížku, knížku lásky, síly a radosti, napíšeme. Lila. V Bráníku, 23. ledna 1914.)