XXI. Ano, pane Mílo, vatra vzplane tajemněji –

Lila Nováková

XXI.
Ano, pane Mílo, vatra vzplane tajemněji –
Ano, pane Mílo, vatra vzplane tajemněji –
cítívám tak jasně za těch chvil, když ke mně z temna světlé zkazky spějí, můj verš že jakés srdce oteplil.
A hledím kolem sebe. Země moje dřímá, a prolitá krev tlí v ní posvátná, ta krev, jež zbavila se prohnilosti Říma. Zem ladem leží, plodná, památná. Tu, onde brázdy kouří, dálkou rozděleny, tu, onde strom, – má hlavu rozkvetlou. Tu, onde dům už zdvihá bezpečné své stěny. Toť stopy těch, jichž duch jak blesk se mihl tmou, a brázdu vyryl širokou a černou do úhoru, a rozkvět jako štěp a vydal ovoce, a stavelstavěl pevný dům. Těch svatých v sboru tak jednou stát – jak dojímá to zbožně, hluboce! 42 Být písní smutným duším, vodou příštím žízním, být květem, nad nímž dětská radost zazvoní jak rým, a z vlastní brázdy vymetat v klas ku zítřejším sklizním, a vznést se ke rtům sterým chlebem výživným – – A třeba nic víc, Mílo, nevykonat, než svou slabou dlaní rvát z pusté půdy zlobné bodláčí, a nedbat toho, že se do krvava zraní, neplodný úhor radostnou svou krví namáčí. A práci svoji průkopnickou konat do poslední chvíle, jen ptákům naslouchat, když rozsévají tony z oblak v svět, a jenom, když se trochu oddechnout chce síle, svou vlastní písní pod oblohu zaletět! 43
Básně v knize Vatra na horách:
  1. I. Má paní, ze svých samot,
  2. II. Milý pane, došel mne váš list.
  3. III. Paní, vysmála jste se mému nadšení.
  4. IV. Milý pane, byla-li jsem udivena
  5. V. Má paní, neznámý váš pozdravuje vás.
  6. VI. Jsem, pane Mílo, teskně dojata.
  7. VII. Má paní vzácná, stál jsem na planině
  8. VIII. Vím, pane Mílo, zas si řeknete,
  9. IX. Má paní, po dnech dlouhých píšu vám,
  10. X. Mílo, vy děcko, dobrý duchu hor,
  11. XI. I já vám, paní moje, řeknu: vroucí dík!
  12. XII. Ba, pane Mílo, pravda, – s lží se lidskou rvát –
  13. XIII. Má paní, – sníh se pohnul s hor,
  14. XVI. Je jaro také tu. Pár týdnů tomu,
  15. XV. Jde za dnem den, je jaro blíž a blíž.
  16. XVI. Má paní tajemná, už pestří se mi květy,
  17. XVII. Slov dost, tak právě do tří slok –
  18. XVIII. Ba zdrávy, došly. Ještě jednou dík!
  19. XIX. Mé dílo? Co as, pane Mílo, chcete o něm znát?
  20. XX. A což, – ohřál-li si někdo duši celou
  21. XXI. Ano, pane Mílo, vatra vzplane tajemněji –
  22. XXII. Má duše je jak tichý les. Tak dřímá.
  23. XXIII. Z jara Krása smekla se s úbočí nejvyšších hor.
  24. XXIV. Mé slunce, pojď!
  25. XXV. Příliš těžká vzduchu, příliš lehká vlnám, žije
  26. XXVI. Moje samoty požáry se rozhořely,
  27. XXVII. Pane Mílo, za lásku vám duše moje vděčí...?
  28. XXVIII. Má lásko, mluvíš o životu tak,
  29. XXIX. Ne, nechci, byste přišel, a vy poslechnete.
  30. XXX. Plnou náruč květů jste měla,
  31. XXXI. Pane Mílo, odmyslete vášeň,
  32. XXXII. Má paní, vracím se k vám zas.
  33. XXXIII. Široká řeka.
  34. XXXIV. Jdou léta, jdou,
  35. XXXV. Ba, léta jdou,
  36. XXXVI. Dech života v mé samoty zavál květ bílý,
  37. XXXVII. Usměje-li se básník teple, žehná tomu,
  38. XXXVIII. Paní, po jaru je, dávno ptáci přilétli.
  39. XXXIX. Ano, tak to výsostně, zbožně tuším:
  40. XL. Paní moje, vzpomínáme na vás, jak tak léta letí.