VIII. Vím, pane Mílo, zas si řeknete,

Lila Nováková

VIII.
Vím, pane Mílo, zas si řeknete, Vím, pane Mílo, zas si řeknete,
 až tuto odpověď mou přečtete, že posmívám se, že se posou kryji. Byť vážila bych zkušenosti let, – bezmezný obdiv pokřiví mi ret přec v jakous málo rvavou ironii. Můj pane, příliš vysoko váš zrak cos hledá, skoro do oblak vy postavil jste básníka i ženu. Že s nadšením tak jste mne oslavil – vás hněte, že i posměch dal svůj díl, a zříte zhaněnu mne, poníženu? To místo potom zraku uniká, kam život postaví si básníka, kams mezi vaše výše, hloubky davu. 21 Tam stojím pevně, milý příteli, váš laur na čele, tak chcete-li, však despektem si neobtížím hlavu. Má velkost? Osud kolem srdce šel a náhodou dlaň nad ním rozevřel, dech’ písně v ně a hrstku květů vložil. Čí zásluhou to, že vám zazpívám, že poutníku své duše květy dám, když s novým jarem osudu dar ožil? Kdos květy trhá, píseň vnímá sluch, v tom také velkost, zase bez zásluh, jen zákon plní se, v tom krása pouze. Nechť vždy se struna písní zachvěje, a rudý květ nechť zvedne závěje, když lačná duše rozevře se v touze! 22
Básně v knize Vatra na horách:
  1. I. Má paní, ze svých samot,
  2. II. Milý pane, došel mne váš list.
  3. III. Paní, vysmála jste se mému nadšení.
  4. IV. Milý pane, byla-li jsem udivena
  5. V. Má paní, neznámý váš pozdravuje vás.
  6. VI. Jsem, pane Mílo, teskně dojata.
  7. VII. Má paní vzácná, stál jsem na planině
  8. VIII. Vím, pane Mílo, zas si řeknete,
  9. IX. Má paní, po dnech dlouhých píšu vám,
  10. X. Mílo, vy děcko, dobrý duchu hor,
  11. XI. I já vám, paní moje, řeknu: vroucí dík!
  12. XII. Ba, pane Mílo, pravda, – s lží se lidskou rvát –
  13. XIII. Má paní, – sníh se pohnul s hor,
  14. XVI. Je jaro také tu. Pár týdnů tomu,
  15. XV. Jde za dnem den, je jaro blíž a blíž.
  16. XVI. Má paní tajemná, už pestří se mi květy,
  17. XVII. Slov dost, tak právě do tří slok –
  18. XVIII. Ba zdrávy, došly. Ještě jednou dík!
  19. XIX. Mé dílo? Co as, pane Mílo, chcete o něm znát?
  20. XX. A což, – ohřál-li si někdo duši celou
  21. XXI. Ano, pane Mílo, vatra vzplane tajemněji –
  22. XXII. Má duše je jak tichý les. Tak dřímá.
  23. XXIII. Z jara Krása smekla se s úbočí nejvyšších hor.
  24. XXIV. Mé slunce, pojď!
  25. XXV. Příliš těžká vzduchu, příliš lehká vlnám, žije
  26. XXVI. Moje samoty požáry se rozhořely,
  27. XXVII. Pane Mílo, za lásku vám duše moje vděčí...?
  28. XXVIII. Má lásko, mluvíš o životu tak,
  29. XXIX. Ne, nechci, byste přišel, a vy poslechnete.
  30. XXX. Plnou náruč květů jste měla,
  31. XXXI. Pane Mílo, odmyslete vášeň,
  32. XXXII. Má paní, vracím se k vám zas.
  33. XXXIII. Široká řeka.
  34. XXXIV. Jdou léta, jdou,
  35. XXXV. Ba, léta jdou,
  36. XXXVI. Dech života v mé samoty zavál květ bílý,
  37. XXXVII. Usměje-li se básník teple, žehná tomu,
  38. XXXVIII. Paní, po jaru je, dávno ptáci přilétli.
  39. XXXIX. Ano, tak to výsostně, zbožně tuším:
  40. XL. Paní moje, vzpomínáme na vás, jak tak léta letí.