XXXI. Pane Mílo, odmyslete vášeň,

Lila Nováková

XXXI.
Pane Mílo, odmyslete vášeň, Pane Mílo, odmyslete vášeň,
 zapomeňte, že mne rád snad máte, poslechněte, co vám moudře řeknu. Psal jste: všechno rvát a všeho užít, do nekonečna se opojovat – – – Vždyť tak žiju, pokud mně je třeba. Všeho duší dotknu se, vším sytím hlad po poznání; porozumění chci bolestem všem, záchvěvům všem duší. Rváti? Mílo, na dně rvaní bolest rvavá číhá, věřte, platila jsem trpce poznání to vlastním klidem dlouhých, těžkých roků uzrávání. Motýlem si létat s květu na květ? Duše lidská není hmyzem, není květinou ten, u nějž zastaví se! Duše lidská těžce z mlh se rodí, těžce zraje, třeba slunce žhnulo. Nutno pěstit útlé její květy, nutno chránit prvé bledé plody, nutno růst a zráti svému druhu, který čeká pokorně a toužně, 57 aby darovat směl svoje zrání. Život snem je skoro, drahý Mílo, přec se těžce žije, vždyť už klíčí z našich snů a tužeb nový zítřek, jenž nás nesmí zastat sesláblými věčným bojem, věčným třepotáním s květu na květ, opojené vášní, nevyzrálé, rozmrzelé vposled neplodnými vzněty, hrami smyslů. Duše cítí, jak je zodpovědnou za své činy a za svoje zrání, jak jí třeba, než den nachýlí se, aby vlnila se lícha klasy, aby, až den žatvy její přijde, nenašla jen polozprahlý úhor. Nechci žatvu pro úkoly jakés, pro povinnost, hluchý altruism, nezastavuji se nad tím, proč jsem, ale vím, že přijde jednou chvíle, kdy se moje vlastní duše zeptá: Co jsi učinila pro mne za dnů zrání? Třeba lásky, ano, ta vším hýbá, všechno světí, všechno zdůvodňuje, – mám svou lásku, jí své touhy dávám, zbožně beru, čím zas pro mne kvete, v tom má síla, sladké moje zrání. – Díky za přátelství. Básník zvídá, 58 práce jeho neplodnou že není. To mi stačí. Uznejte to klidně. Mlád jste, život plný kolem půjde, květy dá vám, zralé potom plody, vaše duše dojde svého klidu. Ušetřte mne trpkosti té marné, že jsem, nechtíc, klid váš porušila. 59
Básně v knize Vatra na horách:
  1. I. Má paní, ze svých samot,
  2. II. Milý pane, došel mne váš list.
  3. III. Paní, vysmála jste se mému nadšení.
  4. IV. Milý pane, byla-li jsem udivena
  5. V. Má paní, neznámý váš pozdravuje vás.
  6. VI. Jsem, pane Mílo, teskně dojata.
  7. VII. Má paní vzácná, stál jsem na planině
  8. VIII. Vím, pane Mílo, zas si řeknete,
  9. IX. Má paní, po dnech dlouhých píšu vám,
  10. X. Mílo, vy děcko, dobrý duchu hor,
  11. XI. I já vám, paní moje, řeknu: vroucí dík!
  12. XII. Ba, pane Mílo, pravda, – s lží se lidskou rvát –
  13. XIII. Má paní, – sníh se pohnul s hor,
  14. XVI. Je jaro také tu. Pár týdnů tomu,
  15. XV. Jde za dnem den, je jaro blíž a blíž.
  16. XVI. Má paní tajemná, už pestří se mi květy,
  17. XVII. Slov dost, tak právě do tří slok –
  18. XVIII. Ba zdrávy, došly. Ještě jednou dík!
  19. XIX. Mé dílo? Co as, pane Mílo, chcete o něm znát?
  20. XX. A což, – ohřál-li si někdo duši celou
  21. XXI. Ano, pane Mílo, vatra vzplane tajemněji –
  22. XXII. Má duše je jak tichý les. Tak dřímá.
  23. XXIII. Z jara Krása smekla se s úbočí nejvyšších hor.
  24. XXIV. Mé slunce, pojď!
  25. XXV. Příliš těžká vzduchu, příliš lehká vlnám, žije
  26. XXVI. Moje samoty požáry se rozhořely,
  27. XXVII. Pane Mílo, za lásku vám duše moje vděčí...?
  28. XXVIII. Má lásko, mluvíš o životu tak,
  29. XXIX. Ne, nechci, byste přišel, a vy poslechnete.
  30. XXX. Plnou náruč květů jste měla,
  31. XXXI. Pane Mílo, odmyslete vášeň,
  32. XXXII. Má paní, vracím se k vám zas.
  33. XXXIII. Široká řeka.
  34. XXXIV. Jdou léta, jdou,
  35. XXXV. Ba, léta jdou,
  36. XXXVI. Dech života v mé samoty zavál květ bílý,
  37. XXXVII. Usměje-li se básník teple, žehná tomu,
  38. XXXVIII. Paní, po jaru je, dávno ptáci přilétli.
  39. XXXIX. Ano, tak to výsostně, zbožně tuším:
  40. XL. Paní moje, vzpomínáme na vás, jak tak léta letí.