XIX. Mé dílo? Co as, pane Mílo, chcete o něm znát?

Lila Nováková

XIX.
Mé dílo? Co as, pane Mílo, chcete o něm znát? Mé dílo? Co as, pane Mílo, chcete o něm znát?
 Jde život všemocný, když zoral, zvláčel, počne osívat. Tu zrno vzklíčí, v klasy vymetá, a jindy ne. Jak život chce a dá. Toť moje dílo – toť vše, čeho schopna jsem. Vše ostatní – to posou, gestemgestem, posměškem. Čím duše uzrála, to zjeví umění, ať z hmoty v tvar se pro zrak promění, ať barvou zvábí ho, ať tonem padne v sluch, ať slovem zázračným je okouzlen váš duch – vždy hovoří ta mocnost, jež zná všechno vyslovit, ať písní, kovem, kamenem či slovem zradí čistý cit. Je básník prostředníkem, jako kov a kámen, barva. Duše probouzí se hudbou slov a vatrou vzplá na sněžných vrcholech. Tam vidím bílou ji a sladkou ve svých snech. 38 A jednou-li jen píseň má ji posvětí, už klesnout nemožno mi zapoměnízapomnění v zajetí. Zřím jasně plát svou vatru v klínu hor, a čistých duší kol ní – třeba malý – sbor – ti za mnou přišli tam, těm vstříc můj oheň plál, je z dálek nehostinných k sobě zval. A co jim dám? Své srdce spaluji tam na popel, snad někdo ruce ohřál si, kdo kolem šel. Což, malý úkol, snadno dostižný to cíl –? Mně, pane Mílo, duši pokorou a něhou opojil. 39
Básně v knize Vatra na horách:
  1. I. Má paní, ze svých samot,
  2. II. Milý pane, došel mne váš list.
  3. III. Paní, vysmála jste se mému nadšení.
  4. IV. Milý pane, byla-li jsem udivena
  5. V. Má paní, neznámý váš pozdravuje vás.
  6. VI. Jsem, pane Mílo, teskně dojata.
  7. VII. Má paní vzácná, stál jsem na planině
  8. VIII. Vím, pane Mílo, zas si řeknete,
  9. IX. Má paní, po dnech dlouhých píšu vám,
  10. X. Mílo, vy děcko, dobrý duchu hor,
  11. XI. I já vám, paní moje, řeknu: vroucí dík!
  12. XII. Ba, pane Mílo, pravda, – s lží se lidskou rvát –
  13. XIII. Má paní, – sníh se pohnul s hor,
  14. XVI. Je jaro také tu. Pár týdnů tomu,
  15. XV. Jde za dnem den, je jaro blíž a blíž.
  16. XVI. Má paní tajemná, už pestří se mi květy,
  17. XVII. Slov dost, tak právě do tří slok –
  18. XVIII. Ba zdrávy, došly. Ještě jednou dík!
  19. XIX. Mé dílo? Co as, pane Mílo, chcete o něm znát?
  20. XX. A což, – ohřál-li si někdo duši celou
  21. XXI. Ano, pane Mílo, vatra vzplane tajemněji –
  22. XXII. Má duše je jak tichý les. Tak dřímá.
  23. XXIII. Z jara Krása smekla se s úbočí nejvyšších hor.
  24. XXIV. Mé slunce, pojď!
  25. XXV. Příliš těžká vzduchu, příliš lehká vlnám, žije
  26. XXVI. Moje samoty požáry se rozhořely,
  27. XXVII. Pane Mílo, za lásku vám duše moje vděčí...?
  28. XXVIII. Má lásko, mluvíš o životu tak,
  29. XXIX. Ne, nechci, byste přišel, a vy poslechnete.
  30. XXX. Plnou náruč květů jste měla,
  31. XXXI. Pane Mílo, odmyslete vášeň,
  32. XXXII. Má paní, vracím se k vám zas.
  33. XXXIII. Široká řeka.
  34. XXXIV. Jdou léta, jdou,
  35. XXXV. Ba, léta jdou,
  36. XXXVI. Dech života v mé samoty zavál květ bílý,
  37. XXXVII. Usměje-li se básník teple, žehná tomu,
  38. XXXVIII. Paní, po jaru je, dávno ptáci přilétli.
  39. XXXIX. Ano, tak to výsostně, zbožně tuším:
  40. XL. Paní moje, vzpomínáme na vás, jak tak léta letí.