XIX.
Mé dílo? Co as, pane Mílo, chcete o něm znát?
Mé dílo? Co as, pane Mílo, chcete o něm znát?
Jde život všemocný, když zoral, zvláčel, počne osívat.
Tu zrno vzklíčí, v klasy vymetá,
a jindy ne. Jak život chce a dá.
Toť moje dílo – toť vše, čeho schopna jsem.
Vše ostatní – to posou, gestemgestem, posměškem.
Čím duše uzrála, to zjeví umění,
ať z hmoty v tvar se pro zrak promění,
ať barvou zvábí ho, ať tonem padne v sluch,
ať slovem zázračným je okouzlen váš duch –
vždy hovoří ta mocnost, jež zná všechno vyslovit,
ať písní, kovem, kamenem či slovem zradí čistý cit.
Je básník prostředníkem, jako kov
a kámen, barva. Duše probouzí se hudbou slov
a vatrou vzplá na sněžných vrcholech.
Tam vidím bílou ji a sladkou ve svých snech.
38
A jednou-li jen píseň má ji posvětí,
už klesnout nemožno mi zapoměnízapomnění v zajetí.
Zřím jasně plát svou vatru v klínu hor,
a čistých duší kol ní – třeba malý – sbor –
ti za mnou přišli tam, těm vstříc můj oheň plál,
je z dálek nehostinných k sobě zval.
A co jim dám? Své srdce spaluji tam na popel,
snad někdo ruce ohřál si, kdo kolem šel.
Což, malý úkol, snadno dostižný to cíl –?
Mně, pane Mílo, duši pokorou a něhou opojil.
39