XXIII. Z jara Krása smekla se s úbočí nejvyšších hor.

Lila Nováková

XXIII.
Z jara Krása smekla se s úbočí nejvyšších hor. Z jara Krása smekla se s úbočí nejvyšších hor.
 Šla krajem, kde zbytky sněhů třely si rozespalé oči. Šla zčernalou brázdou, kde o čemsi tajemném mluvil každý země por. Bílou rukou první květy upevnila ve vrkoči. A ruce rozpřáhla, oči do dálky zahleděla, – tak šla vpřed, a v modravém zlatavu těch roztavených pohledů panenství se cudně usmívalo, a tajemství pupenů, v nichž ještě ani nedříme květ, a první myšlénka zrna, jež v svaté brázdě za zimy spalo. Z jejích drobných úst, zpola rozevřených, za zvukem padal zvuk. A ne ton, ne slovo, ne vzdech – a všechno v tom bylo, i barvy a teplo, zlato slunce a první zeleň brázd a luk, a vůně mízy, dech širých nebes, jímž se všechno stvoření opojiloopojilo. 45 A potom úsměv, dřív přeletavý, na ústech i skráních zrál. Hlava zpět klesala, jako pod polibkem, ruce vztažené v loktech uvadaly, dech vonný v ňadrech rozkochaných chvílemi ustával, a váznul krok, když na mezích a v lukách v cestu se květy stlaly. Krása se usmívala, jako hravé nymfy po hájích, když satyrova ruka chtivá na ňadrech jim zabloudila. Na zlaté blesky sluneční se zavěsil ten smích, a ovoce na stromech, zrna v klasech chtivě ho pila. Když potemnělo v očích, když slunce zakrylo si bouří líc, tu Krása vláčná, rozkochaná, úbočími hlavě podestlala, blesky nebes, jež jí v náruč klesla, pochytala do svých zřítelnic, a unavená v bezděčných, sladkých slzách usínala. 46 A zvážněla, duch skláněl se, jak myšlénkami těžký, zralý klas, v umdleném slunci opatrně nohy na ocúny kladla. Zamyšleně rozpouštěla po stromech svůj dosvítivší vlas a s divným smutkem přešla polem stopou rádla. Úsměv svanul se rtů. Polootevřené něco roztržitě šeptaly, nebdělé, nesnící, jako by někdo nevědomky: ano, ano, ano – říkal. Lem jejího šatu, sladko kořenně balsámovým topolem vonící, po nastlaném jeho krásném listí tiše se smýkal. A tížil Krásu, podzimními dešti smutně zvlh, déšť usedl i v jejím těžkém, vonném vlase. S poslední, nejtěžší z podzimních mlh po tmavých bocích na svoje hory vrátila se. Postála nahoře, nejvýš, a dlouho zádumčivě hleděla v kraj, pak usedla, a až na vážné oči celá se do sněhu zahalila. A s očima rozevřenýma, v nichž všechno zažité přešlo v posvátný taj, o slunci, o jarních ručejích, květech, blescích a vůni topolu balsámového snila. 47
Básně v knize Vatra na horách:
  1. I. Má paní, ze svých samot,
  2. II. Milý pane, došel mne váš list.
  3. III. Paní, vysmála jste se mému nadšení.
  4. IV. Milý pane, byla-li jsem udivena
  5. V. Má paní, neznámý váš pozdravuje vás.
  6. VI. Jsem, pane Mílo, teskně dojata.
  7. VII. Má paní vzácná, stál jsem na planině
  8. VIII. Vím, pane Mílo, zas si řeknete,
  9. IX. Má paní, po dnech dlouhých píšu vám,
  10. X. Mílo, vy děcko, dobrý duchu hor,
  11. XI. I já vám, paní moje, řeknu: vroucí dík!
  12. XII. Ba, pane Mílo, pravda, – s lží se lidskou rvát –
  13. XIII. Má paní, – sníh se pohnul s hor,
  14. XVI. Je jaro také tu. Pár týdnů tomu,
  15. XV. Jde za dnem den, je jaro blíž a blíž.
  16. XVI. Má paní tajemná, už pestří se mi květy,
  17. XVII. Slov dost, tak právě do tří slok –
  18. XVIII. Ba zdrávy, došly. Ještě jednou dík!
  19. XIX. Mé dílo? Co as, pane Mílo, chcete o něm znát?
  20. XX. A což, – ohřál-li si někdo duši celou
  21. XXI. Ano, pane Mílo, vatra vzplane tajemněji –
  22. XXII. Má duše je jak tichý les. Tak dřímá.
  23. XXIII. Z jara Krása smekla se s úbočí nejvyšších hor.
  24. XXIV. Mé slunce, pojď!
  25. XXV. Příliš těžká vzduchu, příliš lehká vlnám, žije
  26. XXVI. Moje samoty požáry se rozhořely,
  27. XXVII. Pane Mílo, za lásku vám duše moje vděčí...?
  28. XXVIII. Má lásko, mluvíš o životu tak,
  29. XXIX. Ne, nechci, byste přišel, a vy poslechnete.
  30. XXX. Plnou náruč květů jste měla,
  31. XXXI. Pane Mílo, odmyslete vášeň,
  32. XXXII. Má paní, vracím se k vám zas.
  33. XXXIII. Široká řeka.
  34. XXXIV. Jdou léta, jdou,
  35. XXXV. Ba, léta jdou,
  36. XXXVI. Dech života v mé samoty zavál květ bílý,
  37. XXXVII. Usměje-li se básník teple, žehná tomu,
  38. XXXVIII. Paní, po jaru je, dávno ptáci přilétli.
  39. XXXIX. Ano, tak to výsostně, zbožně tuším:
  40. XL. Paní moje, vzpomínáme na vás, jak tak léta letí.