X. Mílo, vy děcko, dobrý duchu hor,

X.
Mílo, vy děcko, dobrý duchu hor, Mílo, vy děcko, dobrý duchu hor,
můj dík! Ba, v těžké chvíli jste se rozpomělrozpomněl, v mé duši mraky kupily se, rozpor nad rozpor – jak květu zvadlý list, jak vůně dech se schvěl ten pozdrav ze samoty vaší. Dík vám, dík! Vy o slabostech cosi víte mých? Tak, pane Mílo, – hle, že smrtelník teď hlasně ozval se z těch výšin závratných, kam, rovna bohům, básníka jste postavil. A tomu teď se skoro posmívám. Tak aspoň MíloMíla dílu blouznění a obdivu se zbyl – ta chvilka slabosti víc, nežli sterá slova poví vám. Oh, o mé síle co si, pane Mílo, myslíte? Má každý chvíle zbabělosti, štve vás strach, že zmatete si cesty spletité, a v nízkost že se uchýlíte s přímých drah. 25 Co zříte, bolesti jsou oněch chvil, kdy básník těžce rve se s člověkem, kdy básník sněžné vrchy opustil, by k stinným studnám s žíznivým svým došel rtem. Chce pít, chce pít, chce usnout lidským snem, a v snu svém lidskému chce srdci naslouchat a cítit, teplá hruď jak vlní se mu pod spánkem, a znáti, že tím teplem, tepem srdce lidského má někdo jeho rád. A chce, aby ten někdo hlídal pramen jeho vod’vod, nad čistým zřídlem aby stále bděl, by hudbu sfér a teplé dlaně vnášel do prázdnot, a duši nazíráním v bezdno unavenou lidským štěstím opíjel. A chce, aby ten někdo jeho slabé chvíle znal, je tušil, přicházel mu za nich vstříc, v své náruči by slabost jeho ukrýval, svou sílu čerpal z toho, že smí vše to stříc’. A takým sobcem, Mílo, bohorovný básník jest, že chce, by vědomě tu kletbu jeho spolu někdo nes’, by šel tou nejtěžší všech lidských cest, a než by s duše střás’ tu kletbu, aby raděj zdolán kles’. 26 Toť těžký, těžký los, a málo kýženým je těm, jež osud tragický a neúprosný s geniálním snílkem spjal. Že se mu brání, že se vzdorně bijí s životem – a básník při tom trpí? I to osud v bytí vpsal. Můj dík a nekonečný soucit platí jim. I jejich bolesti jsou stupni nohou, snů jeho perutí, vše, co jim dává, platí oni kouzlem vlastních tužeb nejprostším a nejčistším, v svůj vlastní život vracejí se ohněm sžehnuti. V tom všechna moudrost básníkova tkví, můj pane Mílo: naučit se odpoutat los tragický a nezasloužené své dědictví od svého lidství na tolik, by s rovnováhou mohl stát uprostřed všech, z nichž básník ssaje lidství tresť. Toť jediné, čím může dluh svůj zaplatit. Rty na ústa přimknout, jimiž mluví tajeplná zvěsť – toť značí psancem netoužených dálek být! 27