XX. A což, – ohřál-li si někdo duši celou

Lila Nováková

XX.
A což, – ohřál-li si někdo duši celou A což, – ohřál-li si někdo duši celou
 u vatry na horách, když kolem stíny tragické se stelou? Na horách svojich stojím dojat před západem, a čelo líbat dávám podvečerním chladem. V modravých výších obláčky bílé ku severu plavou, neslyšně vzdušnou svou perutí mávají nad mou hlavou. A říkám jim: Vy, kteří tvář svou měníte každým okamžikem, vy, jimž nic na pouti neposkvrní se trváním ani zvykem, vy, k nimž pták nezaletí, na nichž zvuk se nezachytí, vy, kteří jenom sobě rovné potkáváte za svého bytí, – 40 ve vaši plochu proměnnou zrakem píšu tajemství svoje, vy rozplýváte se a znovu přijímáte je od očí nadšených bez úkoje, vy, věčně zvědavé a proměnné – potkáte-li, než rozplyne se písmo, druhy své, váš povrch jim je sdělí – jim, stejně vzdušným, stejně proměnným, stejně tajemně šedomodrým, bloudícím – ať moje blaživé tajemství na chvíli celý obzor naplní, jak závoj mlhavý ať nade vším se rozvlní, ať zahalí se jím na chvíli srpek měsíce, jak mráčky, jež po něm spějí, ať pod ním zaplane vatra na horách tajemněji. 41
Básně v knize Vatra na horách:
  1. I. Má paní, ze svých samot,
  2. II. Milý pane, došel mne váš list.
  3. III. Paní, vysmála jste se mému nadšení.
  4. IV. Milý pane, byla-li jsem udivena
  5. V. Má paní, neznámý váš pozdravuje vás.
  6. VI. Jsem, pane Mílo, teskně dojata.
  7. VII. Má paní vzácná, stál jsem na planině
  8. VIII. Vím, pane Mílo, zas si řeknete,
  9. IX. Má paní, po dnech dlouhých píšu vám,
  10. X. Mílo, vy děcko, dobrý duchu hor,
  11. XI. I já vám, paní moje, řeknu: vroucí dík!
  12. XII. Ba, pane Mílo, pravda, – s lží se lidskou rvát –
  13. XIII. Má paní, – sníh se pohnul s hor,
  14. XVI. Je jaro také tu. Pár týdnů tomu,
  15. XV. Jde za dnem den, je jaro blíž a blíž.
  16. XVI. Má paní tajemná, už pestří se mi květy,
  17. XVII. Slov dost, tak právě do tří slok –
  18. XVIII. Ba zdrávy, došly. Ještě jednou dík!
  19. XIX. Mé dílo? Co as, pane Mílo, chcete o něm znát?
  20. XX. A což, – ohřál-li si někdo duši celou
  21. XXI. Ano, pane Mílo, vatra vzplane tajemněji –
  22. XXII. Má duše je jak tichý les. Tak dřímá.
  23. XXIII. Z jara Krása smekla se s úbočí nejvyšších hor.
  24. XXIV. Mé slunce, pojď!
  25. XXV. Příliš těžká vzduchu, příliš lehká vlnám, žije
  26. XXVI. Moje samoty požáry se rozhořely,
  27. XXVII. Pane Mílo, za lásku vám duše moje vděčí...?
  28. XXVIII. Má lásko, mluvíš o životu tak,
  29. XXIX. Ne, nechci, byste přišel, a vy poslechnete.
  30. XXX. Plnou náruč květů jste měla,
  31. XXXI. Pane Mílo, odmyslete vášeň,
  32. XXXII. Má paní, vracím se k vám zas.
  33. XXXIII. Široká řeka.
  34. XXXIV. Jdou léta, jdou,
  35. XXXV. Ba, léta jdou,
  36. XXXVI. Dech života v mé samoty zavál květ bílý,
  37. XXXVII. Usměje-li se básník teple, žehná tomu,
  38. XXXVIII. Paní, po jaru je, dávno ptáci přilétli.
  39. XXXIX. Ano, tak to výsostně, zbožně tuším:
  40. XL. Paní moje, vzpomínáme na vás, jak tak léta letí.