VI. Jsem, pane Mílo, teskně dojata.

Lila Nováková

VI.
Jsem, pane Mílo, teskně dojata. Jsem, pane Mílo, teskně dojata.
 Jak v starý portret v list váš zřím. Slov melodických tok – a slova ta mně patří – čím je zasloužím? Tak vidím vás ve středu, jenž je vším bohatě nadán, aby plný život moh’ z něj klíčit, skoro zatížen tím nejvyšším, a překypovat, hojnosti jak roh. Proč trpkost jakási se vkrádá ve váš zrak? Leč chápu, – vzpomínám svých dvaceti dvou let. Je duše tehdy znavena, jak pták, jenž v širošíru odpočinout nedoved’. Tu chlad je vod, tu větve stín, tu vrchol hor, kraj kouzlem vábí k odpočinku ve svůj klín. Však duše mláda, výš ji žene vzdor, a klesá potom skepse, odmítání do hlubin. 16 Jen spočiňte, kde vaše práce tkví – tam ve škole, jen cele dejte sebe jí. Až doba zrání přinese vám vítězství, váš čistý duch se vyhne skepse peřeji. Jak bohat jste! Vy máte řadu knih, jež přáteli jsou bez zrady. Jste s nimi sám, své dílo máte; když váš klavír stich, vše kolem vás sní, jako v lůnu země nebroušený drahokam. Pane Mílo, závidím vám ten los – žít prostě s prostými, a živit se svým snem. To, věřte, do dna dopít nezná ledakdos, ba ani okraje se číše dotknout zbožným rtem. Tím jist si buďte: vzácným je váš dar tak obdivného zájmu. Jako z lůna hmot sen sochařův pod dlátem vstává v Tvar, tak duše vaše básníku teď vstříc přichází ze samot. 17
Básně v knize Vatra na horách:
  1. I. Má paní, ze svých samot,
  2. II. Milý pane, došel mne váš list.
  3. III. Paní, vysmála jste se mému nadšení.
  4. IV. Milý pane, byla-li jsem udivena
  5. V. Má paní, neznámý váš pozdravuje vás.
  6. VI. Jsem, pane Mílo, teskně dojata.
  7. VII. Má paní vzácná, stál jsem na planině
  8. VIII. Vím, pane Mílo, zas si řeknete,
  9. IX. Má paní, po dnech dlouhých píšu vám,
  10. X. Mílo, vy děcko, dobrý duchu hor,
  11. XI. I já vám, paní moje, řeknu: vroucí dík!
  12. XII. Ba, pane Mílo, pravda, – s lží se lidskou rvát –
  13. XIII. Má paní, – sníh se pohnul s hor,
  14. XVI. Je jaro také tu. Pár týdnů tomu,
  15. XV. Jde za dnem den, je jaro blíž a blíž.
  16. XVI. Má paní tajemná, už pestří se mi květy,
  17. XVII. Slov dost, tak právě do tří slok –
  18. XVIII. Ba zdrávy, došly. Ještě jednou dík!
  19. XIX. Mé dílo? Co as, pane Mílo, chcete o něm znát?
  20. XX. A což, – ohřál-li si někdo duši celou
  21. XXI. Ano, pane Mílo, vatra vzplane tajemněji –
  22. XXII. Má duše je jak tichý les. Tak dřímá.
  23. XXIII. Z jara Krása smekla se s úbočí nejvyšších hor.
  24. XXIV. Mé slunce, pojď!
  25. XXV. Příliš těžká vzduchu, příliš lehká vlnám, žije
  26. XXVI. Moje samoty požáry se rozhořely,
  27. XXVII. Pane Mílo, za lásku vám duše moje vděčí...?
  28. XXVIII. Má lásko, mluvíš o životu tak,
  29. XXIX. Ne, nechci, byste přišel, a vy poslechnete.
  30. XXX. Plnou náruč květů jste měla,
  31. XXXI. Pane Mílo, odmyslete vášeň,
  32. XXXII. Má paní, vracím se k vám zas.
  33. XXXIII. Široká řeka.
  34. XXXIV. Jdou léta, jdou,
  35. XXXV. Ba, léta jdou,
  36. XXXVI. Dech života v mé samoty zavál květ bílý,
  37. XXXVII. Usměje-li se básník teple, žehná tomu,
  38. XXXVIII. Paní, po jaru je, dávno ptáci přilétli.
  39. XXXIX. Ano, tak to výsostně, zbožně tuším:
  40. XL. Paní moje, vzpomínáme na vás, jak tak léta letí.