VII. Má paní vzácná, stál jsem na planině

Lila Nováková

VII.
Má paní vzácná, stál jsem na planině Má paní vzácná, stál jsem na planině
 za zimního, jasného jiskřivého dne. Znáte takové dny? Na výsost čisté, nedotknuté? Naše hory neznají mnoho barev za takových dnů. Nebe je bledince modré, k obzoru šedofialové. Slunce je světle zlaté, skoro stříbrné. Hory bělají se sněhy a černají lesy. Údolí jsou jen bílá s drobnými mráčky vsí, žlutavý kouř houpá se nad nimi. A po všem, od obzoru k obzoru, svítí perleť, tu bleděrůžová, tu karmínová, tu zlatělilová. Zima, zima, zima. Má paní vzácná, stál jsem nad zimní nádherou, v mojí duši však něco žehlo plným úpalem letním. Moje nitro spalovalo se čímsi dosud nepoznaným. Má paní, chvílemi srdce moje zachvívalo se pokorou, a v následujícím okamžiku hořelo pýchou. Všechno, co zdálo se mi dosud šedým, 18 málo kouzelným, polo prázdným životem, všechno rozlišilo se v barvách, všechno tajemně promluvilo. Na hory kolem sebe hledím dojat hluboce. Vy milujete hory. Na život svůj myslím, na svou práci dělníkovu – snad stokrát je mi dnes vzácnější ještě, světější, protože vy díte, že naplnit může život cele. Má paní vzácná, očima jsem hladil řadu svých knih – snad není ani jediné z nich, kterou by nebyla i vaše duše opojená procházela. A zbožně, tiše struny klavíru jsem dnes rozezvučel – i jich dotkla jste se už svou myšlenkou. Jsem bohat pojednou – paní, vy jste kouzelníkem, jenž odkrývá všech věcí cenu tajeplnou, a duši říká hesla jakási a dodává jemně: hleď! – a všechno na ráz okolo promlouvá, všechno na ráz oživuje, svoje tajemné bytí zjevuje. Vy, paní, takých kouzel znalá, plníte své poslání.poslání, má básník učitelem být a prorokem, a vy jím jste. 19 Tak chtěl bych ve svět to hlasitě zavolat, chtěl bych všechny slepé a hluché přivést k vám, vy byste jistě všechny uzdravila. A zatím, kolik je těch, kteří poslouchají vás? Ani tolik snad, jako těch, kteří vás tupili, kteří chtěli by vás umlčet, kteří myslí, že svou slinou uhasí světlo... Leč co s tím tu, na výspě sněžných hor? Mně v duši všechna slova vaše hoří plamenem, a mně, jenž neznám vás, celý prostor opakuje jméno moje melodickým, dojetím zastřeným hlasem, a vím, a vím, že jistě slyším váš hlas, když říká: pane Mílo... Dík vám, dík! 20
Básně v knize Vatra na horách:
  1. I. Má paní, ze svých samot,
  2. II. Milý pane, došel mne váš list.
  3. III. Paní, vysmála jste se mému nadšení.
  4. IV. Milý pane, byla-li jsem udivena
  5. V. Má paní, neznámý váš pozdravuje vás.
  6. VI. Jsem, pane Mílo, teskně dojata.
  7. VII. Má paní vzácná, stál jsem na planině
  8. VIII. Vím, pane Mílo, zas si řeknete,
  9. IX. Má paní, po dnech dlouhých píšu vám,
  10. X. Mílo, vy děcko, dobrý duchu hor,
  11. XI. I já vám, paní moje, řeknu: vroucí dík!
  12. XII. Ba, pane Mílo, pravda, – s lží se lidskou rvát –
  13. XIII. Má paní, – sníh se pohnul s hor,
  14. XVI. Je jaro také tu. Pár týdnů tomu,
  15. XV. Jde za dnem den, je jaro blíž a blíž.
  16. XVI. Má paní tajemná, už pestří se mi květy,
  17. XVII. Slov dost, tak právě do tří slok –
  18. XVIII. Ba zdrávy, došly. Ještě jednou dík!
  19. XIX. Mé dílo? Co as, pane Mílo, chcete o něm znát?
  20. XX. A což, – ohřál-li si někdo duši celou
  21. XXI. Ano, pane Mílo, vatra vzplane tajemněji –
  22. XXII. Má duše je jak tichý les. Tak dřímá.
  23. XXIII. Z jara Krása smekla se s úbočí nejvyšších hor.
  24. XXIV. Mé slunce, pojď!
  25. XXV. Příliš těžká vzduchu, příliš lehká vlnám, žije
  26. XXVI. Moje samoty požáry se rozhořely,
  27. XXVII. Pane Mílo, za lásku vám duše moje vděčí...?
  28. XXVIII. Má lásko, mluvíš o životu tak,
  29. XXIX. Ne, nechci, byste přišel, a vy poslechnete.
  30. XXX. Plnou náruč květů jste měla,
  31. XXXI. Pane Mílo, odmyslete vášeň,
  32. XXXII. Má paní, vracím se k vám zas.
  33. XXXIII. Široká řeka.
  34. XXXIV. Jdou léta, jdou,
  35. XXXV. Ba, léta jdou,
  36. XXXVI. Dech života v mé samoty zavál květ bílý,
  37. XXXVII. Usměje-li se básník teple, žehná tomu,
  38. XXXVIII. Paní, po jaru je, dávno ptáci přilétli.
  39. XXXIX. Ano, tak to výsostně, zbožně tuším:
  40. XL. Paní moje, vzpomínáme na vás, jak tak léta letí.