XXVII. Pane Mílo, za lásku vám duše moje vděčí...?

Lila Nováková

XXVII.
Pane Mílo, za lásku vám duše moje vděčí...? Pane Mílo, za lásku vám duše moje vděčí...?
 Rozesmutnil mne váš list. Vždyť neznáte mne. Sic obraznost a žhavý zájem o mládí mi svědčí a vášeň nezkrotná i boj o duše struně jemné – Však co s tím já? Jen vzdálenost a gloriola básnických laurů snad Vás opojila, že mládí vaše, duše čistá, rozdychtěná na mne volá – což kdybych bezohledně zašlápla vše, potupila? Což kdybych vysmála se sladké vaší touze, což kdybych kousky ledu vhodila ve vášně vřelé? A kdybych lhostejně jen přešla kolem pouze – co vaše první láska, nitro rozhořelé? Jste děckem, Mílo. – Jsem už dávno ženou, svůj život mám, své vlastní lásce kvetu svou duší zralou, vědomě už roztouženou, a ruce mojí nechce se váš kalich povznést k retu. 51 Svůj život mám, v něm zamýšlím se stichlá na půdě, které dobyla jsem vlastním, těžkým bojem. V ten život vaše duše čistou vůní dýchla – to přiznávám – teď děsíte mne však svým bezúkojem. Jste, Mílo, mlád, nuž dejte sebe práci a svoji lásku brázdě, kterou do hluboka orat máte. Mé myšlénky nad vámi táhnou, jako v podzim ptáci, – snad stihnete je, když se od své práce do oblaků zadíváte. 52
Básně v knize Vatra na horách:
  1. I. Má paní, ze svých samot,
  2. II. Milý pane, došel mne váš list.
  3. III. Paní, vysmála jste se mému nadšení.
  4. IV. Milý pane, byla-li jsem udivena
  5. V. Má paní, neznámý váš pozdravuje vás.
  6. VI. Jsem, pane Mílo, teskně dojata.
  7. VII. Má paní vzácná, stál jsem na planině
  8. VIII. Vím, pane Mílo, zas si řeknete,
  9. IX. Má paní, po dnech dlouhých píšu vám,
  10. X. Mílo, vy děcko, dobrý duchu hor,
  11. XI. I já vám, paní moje, řeknu: vroucí dík!
  12. XII. Ba, pane Mílo, pravda, – s lží se lidskou rvát –
  13. XIII. Má paní, – sníh se pohnul s hor,
  14. XVI. Je jaro také tu. Pár týdnů tomu,
  15. XV. Jde za dnem den, je jaro blíž a blíž.
  16. XVI. Má paní tajemná, už pestří se mi květy,
  17. XVII. Slov dost, tak právě do tří slok –
  18. XVIII. Ba zdrávy, došly. Ještě jednou dík!
  19. XIX. Mé dílo? Co as, pane Mílo, chcete o něm znát?
  20. XX. A což, – ohřál-li si někdo duši celou
  21. XXI. Ano, pane Mílo, vatra vzplane tajemněji –
  22. XXII. Má duše je jak tichý les. Tak dřímá.
  23. XXIII. Z jara Krása smekla se s úbočí nejvyšších hor.
  24. XXIV. Mé slunce, pojď!
  25. XXV. Příliš těžká vzduchu, příliš lehká vlnám, žije
  26. XXVI. Moje samoty požáry se rozhořely,
  27. XXVII. Pane Mílo, za lásku vám duše moje vděčí...?
  28. XXVIII. Má lásko, mluvíš o životu tak,
  29. XXIX. Ne, nechci, byste přišel, a vy poslechnete.
  30. XXX. Plnou náruč květů jste měla,
  31. XXXI. Pane Mílo, odmyslete vášeň,
  32. XXXII. Má paní, vracím se k vám zas.
  33. XXXIII. Široká řeka.
  34. XXXIV. Jdou léta, jdou,
  35. XXXV. Ba, léta jdou,
  36. XXXVI. Dech života v mé samoty zavál květ bílý,
  37. XXXVII. Usměje-li se básník teple, žehná tomu,
  38. XXXVIII. Paní, po jaru je, dávno ptáci přilétli.
  39. XXXIX. Ano, tak to výsostně, zbožně tuším:
  40. XL. Paní moje, vzpomínáme na vás, jak tak léta letí.