XIII. Má paní, – sníh se pohnul s hor,

Lila Nováková

XIII.
Má paní, – sníh se pohnul s hor, Má paní, – sníh se pohnul s hor,
 a v zemi též se něco hnulo už, a ohlas tajeplný táhne vším. Jde jaro zas – a zase rve mi hruď, jak za let prvních předtuch mladických. Tak smutné chvíle mívám někdy zde: Jít chce se k zemi, k mezím přimknout se a krevní cévy těla otevřít a k zemským cévám všechny napojit, dál s nimi v tichu jedním žitím žít, se zemí dýchat, stéblem k slunci vstát, a čekat pokorně, až s letem přijde klas a zrání doba, svatě účelná. Je v touze mojí lidská pokora i bezútěšný smutek. Všechen kal, jenž civilisací se hrdě zve, lpí na duši a otravuje ji, ten brání, aby s hrudou člověk srost. Jsem děckem rovin. Vzpomínávám teď, jak pláně polí černají se v dál, a zorané se vlní pod zrnem, jež padá v rozkochanou syrou zem. 30 A jarní vítr se sluncem ji zvou – tu věčně smyslnou a bezúkojnou tak, jak plodnou důstojně, – k svým lásky hrám. Jsem v horách jejích, které hovoří o všechněch klínu svého sladkých hrách, o tisícerém hýření i rozpuku, i zrání nerušeném. – Zdá se mi, že vyhostěncem jsem, a smutno mi. Jak mimo mne by všechen život šel. 31
Básně v knize Vatra na horách:
  1. I. Má paní, ze svých samot,
  2. II. Milý pane, došel mne váš list.
  3. III. Paní, vysmála jste se mému nadšení.
  4. IV. Milý pane, byla-li jsem udivena
  5. V. Má paní, neznámý váš pozdravuje vás.
  6. VI. Jsem, pane Mílo, teskně dojata.
  7. VII. Má paní vzácná, stál jsem na planině
  8. VIII. Vím, pane Mílo, zas si řeknete,
  9. IX. Má paní, po dnech dlouhých píšu vám,
  10. X. Mílo, vy děcko, dobrý duchu hor,
  11. XI. I já vám, paní moje, řeknu: vroucí dík!
  12. XII. Ba, pane Mílo, pravda, – s lží se lidskou rvát –
  13. XIII. Má paní, – sníh se pohnul s hor,
  14. XVI. Je jaro také tu. Pár týdnů tomu,
  15. XV. Jde za dnem den, je jaro blíž a blíž.
  16. XVI. Má paní tajemná, už pestří se mi květy,
  17. XVII. Slov dost, tak právě do tří slok –
  18. XVIII. Ba zdrávy, došly. Ještě jednou dík!
  19. XIX. Mé dílo? Co as, pane Mílo, chcete o něm znát?
  20. XX. A což, – ohřál-li si někdo duši celou
  21. XXI. Ano, pane Mílo, vatra vzplane tajemněji –
  22. XXII. Má duše je jak tichý les. Tak dřímá.
  23. XXIII. Z jara Krása smekla se s úbočí nejvyšších hor.
  24. XXIV. Mé slunce, pojď!
  25. XXV. Příliš těžká vzduchu, příliš lehká vlnám, žije
  26. XXVI. Moje samoty požáry se rozhořely,
  27. XXVII. Pane Mílo, za lásku vám duše moje vděčí...?
  28. XXVIII. Má lásko, mluvíš o životu tak,
  29. XXIX. Ne, nechci, byste přišel, a vy poslechnete.
  30. XXX. Plnou náruč květů jste měla,
  31. XXXI. Pane Mílo, odmyslete vášeň,
  32. XXXII. Má paní, vracím se k vám zas.
  33. XXXIII. Široká řeka.
  34. XXXIV. Jdou léta, jdou,
  35. XXXV. Ba, léta jdou,
  36. XXXVI. Dech života v mé samoty zavál květ bílý,
  37. XXXVII. Usměje-li se básník teple, žehná tomu,
  38. XXXVIII. Paní, po jaru je, dávno ptáci přilétli.
  39. XXXIX. Ano, tak to výsostně, zbožně tuším:
  40. XL. Paní moje, vzpomínáme na vás, jak tak léta letí.