XXVIII. Má lásko, mluvíš o životu tak,

Lila Nováková

XXVIII.
Má lásko, mluvíš o životu tak, Má lásko, mluvíš o životu tak,
 jak kdybys u kořene věcí stála, tak zpola pevný strom a zpola vrak, a na pídi chceš žíti skromně z mála. Ty, citů královna, máš světem jít a květy trhat, u nohou jež rostou, máš rudým vínem znovu vždy se opojit a zvednout k sobě duši oddanou a prostou. Či mníš, že hoden nejsem, tobě dát, co tebou vykvetlo, co tebou překypělo? V svých bílých rukách nech mne uvadat, a rtů svých růže nachyl nad mé čelo. Svůj život máš –? A co tvým dílem plá, co volá v něm a sladkou tuchou kypí? Oh ano, věřím, touha tvá je vyzrálá, jak za dnů léta těžká vůně lípy. Ne, nejsem všedním hostem, dobře znám svou duši bohatou a roztouženou, a vím, – ne málo před tebou teď pokládám, před prvním sluncem svým a první ženou. 53 Ty pohár vracíš mi a sama opojilas ret, když sebe podalas. – Tvá gloriola –? Ne, ty jsi zralý plod a plný květ, a neumíš se darovávat zpola. Ty říkáš: práci jen, své brázdě mám se dát, a hrdě odmítáš, co nemůžeš už vrátit. Vždyť sama vzala jsi mne tisíckrát, že celým žitím budu ti to platit. Je léto. Prázdnin čas. Jdu za tebou, má květů královno, má sladká paní. Tvá duše pozdraví mne písní kouzelnou, a květů, jimž jsi život dala, neporaní. 54
Básně v knize Vatra na horách:
  1. I. Má paní, ze svých samot,
  2. II. Milý pane, došel mne váš list.
  3. III. Paní, vysmála jste se mému nadšení.
  4. IV. Milý pane, byla-li jsem udivena
  5. V. Má paní, neznámý váš pozdravuje vás.
  6. VI. Jsem, pane Mílo, teskně dojata.
  7. VII. Má paní vzácná, stál jsem na planině
  8. VIII. Vím, pane Mílo, zas si řeknete,
  9. IX. Má paní, po dnech dlouhých píšu vám,
  10. X. Mílo, vy děcko, dobrý duchu hor,
  11. XI. I já vám, paní moje, řeknu: vroucí dík!
  12. XII. Ba, pane Mílo, pravda, – s lží se lidskou rvát –
  13. XIII. Má paní, – sníh se pohnul s hor,
  14. XVI. Je jaro také tu. Pár týdnů tomu,
  15. XV. Jde za dnem den, je jaro blíž a blíž.
  16. XVI. Má paní tajemná, už pestří se mi květy,
  17. XVII. Slov dost, tak právě do tří slok –
  18. XVIII. Ba zdrávy, došly. Ještě jednou dík!
  19. XIX. Mé dílo? Co as, pane Mílo, chcete o něm znát?
  20. XX. A což, – ohřál-li si někdo duši celou
  21. XXI. Ano, pane Mílo, vatra vzplane tajemněji –
  22. XXII. Má duše je jak tichý les. Tak dřímá.
  23. XXIII. Z jara Krása smekla se s úbočí nejvyšších hor.
  24. XXIV. Mé slunce, pojď!
  25. XXV. Příliš těžká vzduchu, příliš lehká vlnám, žije
  26. XXVI. Moje samoty požáry se rozhořely,
  27. XXVII. Pane Mílo, za lásku vám duše moje vděčí...?
  28. XXVIII. Má lásko, mluvíš o životu tak,
  29. XXIX. Ne, nechci, byste přišel, a vy poslechnete.
  30. XXX. Plnou náruč květů jste měla,
  31. XXXI. Pane Mílo, odmyslete vášeň,
  32. XXXII. Má paní, vracím se k vám zas.
  33. XXXIII. Široká řeka.
  34. XXXIV. Jdou léta, jdou,
  35. XXXV. Ba, léta jdou,
  36. XXXVI. Dech života v mé samoty zavál květ bílý,
  37. XXXVII. Usměje-li se básník teple, žehná tomu,
  38. XXXVIII. Paní, po jaru je, dávno ptáci přilétli.
  39. XXXIX. Ano, tak to výsostně, zbožně tuším:
  40. XL. Paní moje, vzpomínáme na vás, jak tak léta letí.