XXVIII.
Má lásko, mluvíš o životu tak,
Má lásko, mluvíš o životu tak,
jak kdybys u kořene věcí stála,
tak zpola pevný strom a zpola vrak,
a na pídi chceš žíti skromně z mála.
Ty, citů královna, máš světem jít
a květy trhat, u nohou jež rostou,
máš rudým vínem znovu vždy se opojit
a zvednout k sobě duši oddanou a prostou.
Či mníš, že hoden nejsem, tobě dát,
co tebou vykvetlo, co tebou překypělo?
V svých bílých rukách nech mne uvadat,
a rtů svých růže nachyl nad mé čelo.
Svůj život máš –? A co tvým dílem plá,
co volá v něm a sladkou tuchou kypí?
Oh ano, věřím, touha tvá je vyzrálá,
jak za dnů léta těžká vůně lípy.
Ne, nejsem všedním hostem, dobře znám
svou duši bohatou a roztouženou,
a vím, – ne málo před tebou teď pokládám,
před prvním sluncem svým a první ženou.
53
Ty pohár vracíš mi a sama opojilas ret,
když sebe podalas. – Tvá gloriola –?
Ne, ty jsi zralý plod a plný květ,
a neumíš se darovávat zpola.
Ty říkáš: práci jen, své brázdě mám se dát,
a hrdě odmítáš, co nemůžeš už vrátit.
Vždyť sama vzala jsi mne tisíckrát,
že celým žitím budu ti to platit.
Je léto. Prázdnin čas. Jdu za tebou,
má květů královno, má sladká paní.
Tvá duše pozdraví mne písní kouzelnou,
a květů, jimž jsi život dala, neporaní.
54