XXXIII. Široká řeka.

Lila Nováková

XXXIII.
Široká řeka. Široká řeka.
 Zimní slunce nad břehem zapadlo. Kovová voda, kovová voda. Miliony vln, miliony vln. Z hloubky, z masy vod prodere se každá na povrch, místo si vynutí mezi ostatními, zaleskne se. Miliony vln, miliony vln. Jedna za druhou sklouzají po povrchu, mizí, každá jinak, všechny stejně. Miliony vln, miliony osudů. Některá vyskočí výš, po jejím hřbetě zapění se tříšť – výjimečný osud. A zmizí stejně ve spoustě vod. A pěna chvíli sklouzá po ostatních vlnách. Miliony vln, miliony osudů, jeden za druhým. Co je život? Jedna vlna z milionů vln. Co je člověk? Jeden osud z milionů osudů. Vlna, vlna, vlna za vlnou. Vítr vane na hladinu. Jeho dětmi jsou vlny. 66 Život? Lidé? Osudy? Láska? Nenávist? Bolest? Hoj, básníku, ty vyšší vlno s tříští pěny na vrcholku, co myslíš? Co cítíš? Čím trpíš? Čím se raduješ? Bláhovče! Kovově modré nebe, kovově modré hřbety vln – vznikání a zanikání beze stop, bez účele. A ty pláčeš? Tebe bolí srdce? Proč nestiskneš horkýma dlaněma to jediné, co společným máš s ostatními vlnami? Usměj se mu shovívavě! Není štěstí, není bolesti, není lásky, – vidíš je tu někde mezi kovově modrou oblohou a kovově modrou vodou? Je jen jediný široký, nehybný shovívavý úsměv, hladící Nic. I tebe. Miliony vln, miliony vln. Studené nebe, studená voda, studený vítr. Jen úsměv je teplý. Marnost usmívá se Ničemu. Úsměv tragika i blázna. Úsměv básníkův. – – – – – – – – – – – – Pozdravuji vás, Mílo. – – – – – – – – – – – – 67
Básně v knize Vatra na horách:
  1. I. Má paní, ze svých samot,
  2. II. Milý pane, došel mne váš list.
  3. III. Paní, vysmála jste se mému nadšení.
  4. IV. Milý pane, byla-li jsem udivena
  5. V. Má paní, neznámý váš pozdravuje vás.
  6. VI. Jsem, pane Mílo, teskně dojata.
  7. VII. Má paní vzácná, stál jsem na planině
  8. VIII. Vím, pane Mílo, zas si řeknete,
  9. IX. Má paní, po dnech dlouhých píšu vám,
  10. X. Mílo, vy děcko, dobrý duchu hor,
  11. XI. I já vám, paní moje, řeknu: vroucí dík!
  12. XII. Ba, pane Mílo, pravda, – s lží se lidskou rvát –
  13. XIII. Má paní, – sníh se pohnul s hor,
  14. XVI. Je jaro také tu. Pár týdnů tomu,
  15. XV. Jde za dnem den, je jaro blíž a blíž.
  16. XVI. Má paní tajemná, už pestří se mi květy,
  17. XVII. Slov dost, tak právě do tří slok –
  18. XVIII. Ba zdrávy, došly. Ještě jednou dík!
  19. XIX. Mé dílo? Co as, pane Mílo, chcete o něm znát?
  20. XX. A což, – ohřál-li si někdo duši celou
  21. XXI. Ano, pane Mílo, vatra vzplane tajemněji –
  22. XXII. Má duše je jak tichý les. Tak dřímá.
  23. XXIII. Z jara Krása smekla se s úbočí nejvyšších hor.
  24. XXIV. Mé slunce, pojď!
  25. XXV. Příliš těžká vzduchu, příliš lehká vlnám, žije
  26. XXVI. Moje samoty požáry se rozhořely,
  27. XXVII. Pane Mílo, za lásku vám duše moje vděčí...?
  28. XXVIII. Má lásko, mluvíš o životu tak,
  29. XXIX. Ne, nechci, byste přišel, a vy poslechnete.
  30. XXX. Plnou náruč květů jste měla,
  31. XXXI. Pane Mílo, odmyslete vášeň,
  32. XXXII. Má paní, vracím se k vám zas.
  33. XXXIII. Široká řeka.
  34. XXXIV. Jdou léta, jdou,
  35. XXXV. Ba, léta jdou,
  36. XXXVI. Dech života v mé samoty zavál květ bílý,
  37. XXXVII. Usměje-li se básník teple, žehná tomu,
  38. XXXVIII. Paní, po jaru je, dávno ptáci přilétli.
  39. XXXIX. Ano, tak to výsostně, zbožně tuším:
  40. XL. Paní moje, vzpomínáme na vás, jak tak léta letí.