V. Má paní, neznámý váš pozdravuje vás.

Lila Nováková

V.
Má paní, neznámý váš pozdravuje vás. Má paní, neznámý váš pozdravuje vás.
 Má paní, odpusťte, že zazdálo se mi, jak povolil by duše vaší led, jenž kryje hloubky zrakům plebejským, jak povolil by, aby připustil, bych, zbožný poutník, napíti se moh’ ze zřídel vaší duše posvátných. Má paní, odpusťte pro rozkoš mou, pro pokornou a zbožnou touhu mou. „Že aspoň trochu měla bych znát vás“...vás...“ tak píšete, má paní. Znáte mne! Vždyť přece vy, jež tak jste bohata a šťastna tím, že znáte měřit vše, a všemu smíte rozumět, vše vzít v své ruce měkké, moudré, úzkostné, a duši ke všemu jež znáte naklonit – vy znáte mne, – vždyť tušíte snad přec, že slovo vaše, rozkoší všech tresť, lék bolestí všech, nitra zkrušivších – byť málokdy, přec v chvíli výsostnou zapadne v duši, jež je pochopí, jež zbožně přijme slastné poselství 13 a božský pokrm duší toužících. Jsem nejzbožnějším ze všech věřících..věřících... Kdo jsem? Těch, paní moje, ptejte se, v jichž duše útlé sázím nejlepší a nejčistší, co vypučelo kdy na lánech duší – drobných dětí mých, jichž zástup denně zvědavě se ptá na to i ono, kterým vůdcem jsem, jsem přítelem i otcem, bratrem, chůvou též. „Pan hučitel“ mi tady říkají ve klínu hor, tu, v tiché samotě, kde obchod spí, kde není průmyslu, kde civilisace se nestkví květ – kde nad hlavou se klene obloha tak panenská, jak modrých očí zor, a pod nohama doliny kde sní sen bukolický ještě. Žiju tu jak oblak nad obzorem, závan větříku, jenž starým borům hlavy čechrává, jak poryv bouřlivý, jenž přeletí a úzkost nese tiché dolině, jak těžký mrak, jenž obzor spoutává a bezútěšně sněhem kryje kraj, jak horský klín, jenž staré tajemství své střeží bedlivě a vydá těm, kdož svaté heslo znají vyslovit. Tak žiju tu, má paní. Jsem tu sám, 14 mým druhem hrstka knih a klavír můj, a dvaadvacet let a všechny touhy mé. Jsem v světě sám a odevždy jsem sám, má matka mrtva, otce neznal jsem, a nevím, kdo jím byl. Teď víte vše, co o sobě jsem mohl povědět. Jen ještě to: má paní, vzácný host pod střechu vešel mou – vy, kouzlo vašich slov. Toť odraz vln od břehů tušených, toť blesk, jenž bez úderu ozáří kraj, zahalený ve tragickou tmu. Má paní, pište zas, a věřte mi, že hodno moje srdce pokorné, vzácného hosta přijmout zas a zas. 15
Básně v knize Vatra na horách:
  1. I. Má paní, ze svých samot,
  2. II. Milý pane, došel mne váš list.
  3. III. Paní, vysmála jste se mému nadšení.
  4. IV. Milý pane, byla-li jsem udivena
  5. V. Má paní, neznámý váš pozdravuje vás.
  6. VI. Jsem, pane Mílo, teskně dojata.
  7. VII. Má paní vzácná, stál jsem na planině
  8. VIII. Vím, pane Mílo, zas si řeknete,
  9. IX. Má paní, po dnech dlouhých píšu vám,
  10. X. Mílo, vy děcko, dobrý duchu hor,
  11. XI. I já vám, paní moje, řeknu: vroucí dík!
  12. XII. Ba, pane Mílo, pravda, – s lží se lidskou rvát –
  13. XIII. Má paní, – sníh se pohnul s hor,
  14. XVI. Je jaro také tu. Pár týdnů tomu,
  15. XV. Jde za dnem den, je jaro blíž a blíž.
  16. XVI. Má paní tajemná, už pestří se mi květy,
  17. XVII. Slov dost, tak právě do tří slok –
  18. XVIII. Ba zdrávy, došly. Ještě jednou dík!
  19. XIX. Mé dílo? Co as, pane Mílo, chcete o něm znát?
  20. XX. A což, – ohřál-li si někdo duši celou
  21. XXI. Ano, pane Mílo, vatra vzplane tajemněji –
  22. XXII. Má duše je jak tichý les. Tak dřímá.
  23. XXIII. Z jara Krása smekla se s úbočí nejvyšších hor.
  24. XXIV. Mé slunce, pojď!
  25. XXV. Příliš těžká vzduchu, příliš lehká vlnám, žije
  26. XXVI. Moje samoty požáry se rozhořely,
  27. XXVII. Pane Mílo, za lásku vám duše moje vděčí...?
  28. XXVIII. Má lásko, mluvíš o životu tak,
  29. XXIX. Ne, nechci, byste přišel, a vy poslechnete.
  30. XXX. Plnou náruč květů jste měla,
  31. XXXI. Pane Mílo, odmyslete vášeň,
  32. XXXII. Má paní, vracím se k vám zas.
  33. XXXIII. Široká řeka.
  34. XXXIV. Jdou léta, jdou,
  35. XXXV. Ba, léta jdou,
  36. XXXVI. Dech života v mé samoty zavál květ bílý,
  37. XXXVII. Usměje-li se básník teple, žehná tomu,
  38. XXXVIII. Paní, po jaru je, dávno ptáci přilétli.
  39. XXXIX. Ano, tak to výsostně, zbožně tuším:
  40. XL. Paní moje, vzpomínáme na vás, jak tak léta letí.