XXIII. Z jara Krása smekla se s úbočí nejvyšších hor.

Lila Nováková

XXIII.
Z jara Krása smekla se s úbočí nejvyšších hor.
Z jara Krása smekla se s úbočí nejvyšších hor.
Šla krajem, kde zbytky sněhů třely si rozespalé oči. Šla zčernalou brázdou, kde o čemsi tajemném mluvil každý země por. Bílou rukou první květy upevnila ve vrkoči.
A ruce rozpřáhla, oči do dálky zahleděla, – tak šla vpřed, a v modravém zlatavu těch roztavených pohledů panenství se cudně usmívalo, a tajemství pupenů, v nichž ještě ani nedříme květ, a první myšlénka zrna, jež v svaté brázdě za zimy spalo. Z jejích drobných úst, zpola rozevřených, za zvukem padal zvuk. A ne ton, ne slovo, ne vzdech – a všechno v tom bylo, i barvy a teplo, zlato slunce a první zeleň brázd a luk, a vůně mízy, dech širých nebes, jímž se všechno stvoření opojiloopojilo. 45 A potom úsměv, dřív přeletavý, na ústech i skráních zrál. Hlava zpět klesala, jako pod polibkem, ruce vztažené v loktech uvadaly, dech vonný v ňadrech rozkochaných chvílemi ustával, a váznul krok, když na mezích a v lukách v cestu se květy stlaly. Krása se usmívala, jako hravé nymfy po hájích, když satyrova ruka chtivá na ňadrech jim zabloudila. Na zlaté blesky sluneční se zavěsil ten smích, a ovoce na stromech, zrna v klasech chtivě ho pila. Když potemnělo v očích, když slunce zakrylo si bouří líc, tu Krása vláčná, rozkochaná, úbočími hlavě podestlala, blesky nebes, jež jí v náruč klesla, pochytala do svých zřítelnic, a unavená v bezděčných, sladkých slzách usínala. 46 A zvážněla, duch skláněl se, jak myšlénkami těžký, zralý klas, v umdleném slunci opatrně nohy na ocúny kladla. Zamyšleně rozpouštěla po stromech svůj dosvítivší vlas a s divným smutkem přešla polem stopou rádla. Úsměv svanul se rtů. Polootevřené něco roztržitě šeptaly, nebdělé, nesnící, jako by někdo nevědomky: ano, ano, ano – říkal. Lem jejího šatu, sladko kořenně balsámovým topolem vonící, po nastlaném jeho krásném listí tiše se smýkal. A tížil Krásu, podzimními dešti smutně zvlh, déšť usedl i v jejím těžkém, vonném vlase. S poslední, nejtěžší z podzimních mlh po tmavých bocích na svoje hory vrátila se. Postála nahoře, nejvýš, a dlouho zádumčivě hleděla v kraj, pak usedla, a až na vážné oči celá se do sněhu zahalila. A s očima rozevřenýma, v nichž všechno zažité přešlo v posvátný taj, o slunci, o jarních ručejích, květech, blescích a vůni topolu balsámového snila. 47

Kniha Vatra na horách (1914)
Autor Lila Bubelová