XXIII.
Z jara Krása smekla se s úbočí nejvyšších hor.
Z jara Krása smekla se s úbočí nejvyšších hor.
Šla krajem, kde zbytky sněhů třely si rozespalé oči.
Šla zčernalou brázdou, kde o čemsi tajemném mluvil každý země por.
Bílou rukou první květy upevnila ve vrkoči.
A ruce rozpřáhla, oči do dálky zahleděla, – tak šla vpřed,
a v modravém zlatavu těch roztavených pohledů panenství se cudně usmívalo,
a tajemství pupenů, v nichž ještě ani nedříme květ,
a první myšlénka zrna, jež v svaté brázdě za zimy spalo.
Z jejích drobných úst, zpola rozevřených, za zvukem padal zvuk.
A ne ton, ne slovo, ne vzdech – a všechno v tom bylo,
i barvy a teplo, zlato slunce a první zeleň brázd a luk,
a vůně mízy, dech širých nebes, jímž se všechno stvoření opojiloopojilo.
45
A potom úsměv, dřív přeletavý, na ústech i skráních zrál.
Hlava zpět klesala, jako pod polibkem, ruce vztažené v loktech uvadaly,
dech vonný v ňadrech rozkochaných chvílemi ustával,
a váznul krok, když na mezích a v lukách v cestu se květy stlaly.
Krása se usmívala, jako hravé nymfy po hájích,
když satyrova ruka chtivá na ňadrech jim zabloudila.
Na zlaté blesky sluneční se zavěsil ten smích,
a ovoce na stromech, zrna v klasech chtivě ho pila.
Když potemnělo v očích, když slunce zakrylo si bouří líc,
tu Krása vláčná, rozkochaná, úbočími hlavě podestlala,
blesky nebes, jež jí v náruč klesla, pochytala do svých zřítelnic,
a unavená v bezděčných, sladkých slzách usínala.
46
A zvážněla, duch skláněl se, jak myšlénkami těžký, zralý klas,
v umdleném slunci opatrně nohy na ocúny kladla.
Zamyšleně rozpouštěla po stromech svůj dosvítivší vlas
a s divným smutkem přešla polem stopou rádla.
Úsměv svanul se rtů. Polootevřené něco roztržitě šeptaly, nebdělé, nesnící,
jako by někdo nevědomky: ano, ano, ano – říkal.
Lem jejího šatu, sladko kořenně balsámovým topolem vonící,
po nastlaném jeho krásném listí tiše se smýkal.
A tížil Krásu, podzimními dešti smutně zvlh,
déšť usedl i v jejím těžkém, vonném vlase.
S poslední, nejtěžší z podzimních mlh
po tmavých bocích na svoje hory vrátila se.
Postála nahoře, nejvýš, a dlouho zádumčivě hleděla v kraj,
pak usedla, a až na vážné oči celá se do sněhu zahalila.
A s očima rozevřenýma, v nichž všechno zažité přešlo v posvátný taj,
o slunci, o jarních ručejích, květech, blescích a vůni topolu balsámového snila.
47