VIII.
Vím, pane Mílo, zas si řeknete,
Vím, pane Mílo, zas si řeknete,
až tuto odpověď mou přečtete,
že posmívám se, že se posou kryji.
Byť vážila bych zkušenosti let, –
bezmezný obdiv pokřiví mi ret
přec v jakous málo rvavou ironii.
Můj pane, příliš vysoko váš zrak
cos hledá, skoro do oblak
vy postavil jste básníka i ženu.
Že s nadšením tak jste mne oslavil –
vás hněte, že i posměch dal svůj díl,
a zříte zhaněnu mne, poníženu?
To místo potom zraku uniká,
kam život postaví si básníka,
kams mezi vaše výše, hloubky davu.
21
Tam stojím pevně, milý příteli,
váš laur na čele, tak chcete-li,
však despektem si neobtížím hlavu.
Má velkost? Osud kolem srdce šel
a náhodou dlaň nad ním rozevřel,
dech’ písně v ně a hrstku květů vložil.
Čí zásluhou to, že vám zazpívám,
že poutníku své duše květy dám,
když s novým jarem osudu dar ožil?
Kdos květy trhá, píseň vnímá sluch,
v tom také velkost, zase bez zásluh,
jen zákon plní se, v tom krása pouze.
Nechť vždy se struna písní zachvěje,
a rudý květ nechť zvedne závěje,
když lačná duše rozevře se v touze!
22