IX.
Má paní, po dnech dlouhých píšu vám,
Má paní, po dnech dlouhých píšu vám,
přes touhu, denně třeba perem myslit
a posílat vám myšlenky ty všechny.
A snad bych ještě dnes tu touhu zkrotil,
kdybyste sama nebyla mi řekla,
že i můj zájem je vám jakýms darem.
Má paní, chtěl bych, by vám moje duše
sloužiti mohla, urovnávat cesty,
tak trnité, a kamenité, příkré.
I tím bych šťasten byl, kdyby jak vůně
za chvíle dusna přelétla má duše
kol vašich spánků, v dlaních unavených
by spočinout vám mohla květem bílým,
jenž trpkost s retů plaší, uvolní je –
byť v úsměv ne, – a v oči slzy volá,
a duše uleví si unavená...
Má paní bílá, zas jsem o vás slyšel,
jak bijete se těžce se svým losem,
jak bílé vaše ruce, které z dlaní
v svět sypou vonné květy stobarevné
pro potěchu všech srdcí roztoužených,
se brání ranám, brutálním i podlým.
23
Má paní, k smrti smutna je má duše.
V svých samotách tak vídávám vás často:
ty oči, v hloubky které hledět umí,
jež lidské nitro žárlivě si střeží,
ty oči, kterým hvězda neunikne,
jež shasla ve výších, kde není hostem
dech živých bytostí, kde dech váš doma,
ty hledí kamsi vážně, bez výčitek –
však já v nich vidím všechnu hrůzu nitra,
a tuším hloubky, tuším všechny výše,
jichž duch váš dotekl se ve dnech bojů.
Má paní bílá, chtěl bych požár vznítit,
jenž zažehl by všechna nízká srdce,
jenž dal by poznání jim vlastní bídy
a vaší síly. Sám bych chtěl jím shořet.
Jsem divákem jen z nedohledné dálky,
však může-li vám vědomí být něčím,
že kdosi, třeba neznám, jde tou cestou,
jež nohy vaše zraňuje, – má paní, –?
Jen při jediném kroku můžete-li
tím vědomím se chránit před zraněním –?
Má paní bílá, odpusťte mi, smělci!
24